Nastal čas pokračovat v dodržování mého předsevzetí. Dnes se vracím zpět do neděle, do vypolstrovaného křesla, doprostřed druhé řady v mém oblíbeném kině Bio Oko. Díky bohu, že bylo tak pohodlné! V opačném případě bych se přizabila o lidi sedící všude kolem na možných i nemožných seslích při pokusu diskrétně opustit biograf. První půl hodinu jsem se tedy snažila si vzpomenout, na jaký film že jsme to vyrazili. Od začátku se na mě valila spousta klišé a ošklivý pes. Pokud je divákovi ve filmu hned na počátku polopaticky představen na svou dobu "nový" objev, pak jistě v průběhu filmu zachrání jednomu z aktérů život. Pokud se někdo rozhodně odejít ze služeb největšího zlouna všech zlounů, tak neodejde po svých. Pokud hodíte do vzduchu jablko, tak spadne dolů. Dobře. Uznávám. To už trochu přeháním. Každopádně Sherlock se tváří, že má rád Irenu. Watson se tváří, že má rád svojí ženu a Mrs. Hudson se ani nesnaží tvářit, že má ráda kozy a hady.
Pak už se jen jezdí vlakem, skáče z mostu, střílí, jezdí, střílí, střílí, vybuchuje, střílí, jezdí, chodí, jezdí na koni, střílí, mučí, vybuchuje, megavybuchuje, běhá, jezdí vlakem, mlátí a skáče.
Předpokládám, že mi navždy zůstane utajeno, proč si pan Ritchie vybral jako námět svého filmu Holmese a Watsona, když stejně dobrý akčňák mohl natočit s úplně anonymními postavami žijícími na konci 19. století. Suma sumárum hercům není co vytknout, film měl pár opravdu veselých momentů (tím pár myslím dva) a ženy zůstaly po celou dobu nudně-cudně zahalené (tím pádem přebytečné).
Pokud chcete vidět skutečného Sherlocka, nalaďte si BBC a připravte si nikotinové náplasti.
Žádné komentáře:
Okomentovat