čtvrtek 26. prosince 2013

Pour Femme 2014

Nebyl to snadný rok, a nedělám si iluze, že za to mohla nějaká číslovka. Letos jsem potkala nemoc, smrt i velkou nádheru a tak si nechci stěžovat. Přesně takový je život. Prožila jsem a viděla zase o kousek víc z té krásy, které se říká svět, a častokrát jsem při mojí pouti měla po svém boku některého ze svých přátel. Tímto tedy všem, kteří mě v minulém roce fyzicky i duševně provázeli, vzdávám hold! Bohudík jmenný seznam by byl příliš dlouhý a vy stejně víte nejlépe... Už se bojím, až si ke mně svá dobrodiní přijdete vybrat i s úroky, ale jsem na to připravená. :)
Do nového roku vám tentokrát přeji, abyste byli obklopeni dobrými lidmi a ani na chvilku neustávali v hledání svého pokladu (za citát děkuji Ivě F. ;)). 
A co chystám v příštím roce? To vám teď nepovím, neboť leccos z toho nevím, a co vím, to nebude vůbec snadné. Ostatně jak už všechny nové začátky a staré konce bývají. Tentokrát mi na mém skoronovoročním předsevzetí velmi záleží, tak mi držte palce a neopouštějte mě, prosím, ani v nadcházejícím roce.


PS: Kdo už se přihlásil na pražský maraton a Silvu Norticu? :)

PS2: Kdo se mnou půjde v roce 2014 na 2. a 3. Rachmaninův koncert nebo na operu Madame Butterfly, tak bude mít velké významné plus. ;)

La grande bellezza

Sorrentino to dokázal! Dokázal mě na sklonku překvapit! Jestli jsem loni po dlouhé době šla na nějaký film dvakrát, tak Velká nádhera si to zaslouží aspoň třikrát. I to bude velmi málo. Velká pocta Fellinimu a velká moudrost v krásném audiovizuálním kabátě. Velká pocta Římu. Velká nádhera, která ztrácí smysl bez velkého plátna.


pátek 29. listopadu 2013

Pan Polštář v Činoherním klubu

Jak poetický název, že? Ale skrývá se za ním doprdele brutální hra.

Pan P. pro svého mladého autora – Martina McDonagha – posbíral v Británii i Americe hned několik cen. Určitě po právu. Některá dějová vyústění nejsou vyloženě originální, ale zbytek bohatě stačí k tomu, aby si všechny chvály zasloužil.
Jako vždy bych z děje nerada vyzradila příliš mnoho, abych nikomu nezkazila zážitek. Úvodní scénu si však načrtnout troufnu.
Katurian je předveden na komisařství, kde je vyslýchán dvěma drsnými detektivy kvůli svým povídkám. Osobně jsem v tuto chvíli očekávala agitku na lidsko-právní téma týkající se svobody projevu, dokud jsem se nedozvěděla, že v Katurianových povídkách velmi často brutálně umírají děti. A děti se zrovna v okolí začaly ztrácet.

A nejhorší je, že se občas dobře zasmějete!

Pan Polštář v podání Činoherního klubu je jednoduše famózní a už ho nikdy nechci vidět.

Zdroj: Web činoherního klubu.

čtvrtek 21. listopadu 2013

Přechod rumunského pohoří Făgăraș – 2. díl

Pokračování Přechod rumunského pohoří Făgăraș – 1. díl.


Den 3 Refugio Scara – Lac Caltun

V noci se vrátily bouřky a vydatně pršelo až do 10:00. Ihned, jak déšť začal ustávat, jsme se zabalily a vydaly na další cestu. Měly jsme zdolat nejobtížnější část treku – tzv. Strungu Domnei a Strungu Dracului. Nejprve však naše cesta stoupala až na vrchol Saratii (2365 m.n.m.). Za vrcholem se nám konečně naskytl výhled na tolik očekávaný skalnatý hřebínek ohodnocený na stupnici UIAA č. 1. Popravdě jsem neměla před cestou moc tušení, co si pod tím představit.  Ve skutečnosti se jednalo o technicky náročnější chodecko-lezecký úsek. Obzvláště na obtíž jsou tu velké batohy, jinak by mi asi připadal zábavnější. Vyskytují se zde i části z řetězy ferratovitého typu asi do stupně obtížnosti B kombinované s přelézáním a prolézáním různých skalních průrev i balvanů.  Hřeben je velmi exponovaný, takže v případě opravdu špatného počasí doporučuji se mu spíše vyhnout po žluté značce, která obchází většinu nepříjemného klesání. V případě mírnějšího deště, který nás chytil zrovna v úseku vedoucím dolů, skály kloužou a je tedy potřeba být obzvláště opatrný i za cenu pomalejšího postupu. Doporučuji se pečlivě držet značek. Zkoušela jsem některé úseky obejít a málem se mi to nevyplatilo.

Výhled na Negoiu a Strungu Doamnei.
Úsek s řetězy.

Nám Strunga Domnei zabrala asi 3h, ale hned poté jsme ještě moc odpočívat nemohly. Plynule na ni navazuje výšlap na druhý nejvyšší vrchol Fagaraše – Negoiu, kde už nás čekala jen pořádná horská kosa.

Dobyly jsme Negoiu (2535 m. n. m.).

Bohužel/bohudík Strunga Dracului je z důvodu závalu nepřístupná, takže jsme to vzaly rovnou směr Lac Caltun. Zde se nachází snad nejstarší útulna v oblasti, kam se pohodlně vejde 10 lidí, ale v případě nutnosti údajně mnohem více. Je vybavena stolem a lavicemi, takže se dá celkem bez problémů kuchtit i uvnitř. V době našeho příchodu byl salvamont již beznadějně obsazený, tak nám nezbylo než zase vybalit stan.

Lac Caltun.


Den 4. Lac Caltun – Lac Capra

Z Lac Caltun jsme se po 4h středně technického pochodu dostaly k místní velké atrakci – Transylvánské silnici. Je to jediná dálnice alpského typu v Rumunsku. U Caucescova tunelu jsme se zastavily na oběd v jedné z luxusních chat sedících na břehu Lac Balea. Oběd sestávající z mitatei (místní výbroná obdoba čivabčiči :)) hranolek, piva, kafe a zákusku jsme daly 55 lei. Naštěstí je k mání i levnější varianta. Na nedalekém tržišti lze sehnat, jak mitatei, tak například místní výborné masové závitky ve vinném či zelném listě s kukuřičnou kaší za cenu kolem 10 lei. My jsme si ale rády připlatily za možnost sezení v teple a pozorování déšťové nadílky skrze okna.

Lac Balea.

Tržiště jsme měly v merku z jednoho důvodu: doplnění zásob. Domácí sýry, salámy a vína jsme si prostě nemohly nechat ujít. I když 30-40 lei/kg nebylo zrovna málo, rozhodně jsme nelitovaly. A jako sladkou tečku jsme si na zítřejší snídani odnesly výborný koláč.

Domácí dokonale mňámózní výrobky.

U Lac Balea jsme potkaly početnou slovenskou výpravu, která chtěla zde svůj trek ukončit. Člověk by čekal, že na takovém místě bude snadné nasednout na autobus nebo taxík a vzít to šupem někam do civilizace. To by se ale ten člověk pěkně splet', neboť sem žádné autobusy a taxíky nejezdí. Bratia od Tatier tak zůstali odkázáni pouze na stop, což mohlo být dosti problematické. Rumuni sem jezdili s celými rodinami, a tak míst neměly rozhodně nazbyt. Doufám, že se jim nakonec všem podařilo dobrat se spásného konce a dostali se včas domů.
My jsme volky nevolky musely na nedaleký kopec k Lac Capra, kde jsme rozbalily ležení. Místo to bylo opět krásné, ale již od brzkého rána se nám kolem stanu trousili výletníci od silnice a dokonce se kolem běžel jeden ultramaraton (více o závodu na stránkách 2x2).


Den 5. Lac Capra – Cabana Podragu

Po Stunze Domnei jsem si myslela, že nejtěžší máme za sebou. Jak se ukázalo, rumunské hory nelze podceňovat. Cesta se mi zdála dosti technická a hlavně nás ještě čekaly Tři kroky od smrti. Tento úsek se dá také obejít po modré (pravděpodobně není na mapě). My přece nejsme žádná béčka (zasvěcení vědí ;) ) a tak jsme se rozhodly pokusit štěstěnu. V podstatě se jedná o kratší ferratový úsek, nám zabral asi 1h, s řetězy a ocelovými lany, které však nejsou v nejlepší kondici = jsou roztřepená. Hned na počátku cesty nás nepotěšil pomníček Čechovi Josefu Strakovi, který zde tragicky zahynul. Na druhou stranu když jsem to dala já, tak to určitě zvládne milý čtenář též.

Řetězy nebyly zrovna v hvězdném stavu.

Pak následovalo náročné stoupání na Varful Mircii, odtud jsme pokračovaly traverzem po velmi úzkém chodníčku zakončeném celkem nevyzpytatelným sestupem k Saua Podragului. Při sestupu doporučuji nespěchat, neboť kameny trčí ven po vrstevnici a je tedy snadné po nich uklouznout, i když není vlhko.
Na chatě se určitě dá zakoupit káva, čaj, pivo a polévka. Možná mají širší menu, ale s proviantem od Lac Balea jsme neměly potřebu je testovat. Obsluha nám nabila mobilní telefony, ale až po 20:00 kdy naběhnou generátory. V horách je totiž možné občas chytit mobilní signál a my jsme toho celkem rády občas využívaly, aby si doma nemysleli, že nás něco snědlo.
Pokud byste chtěli chatu využít k přenocování, tak na mě lůžka nepůsobila vůbec útulně. O stavu toalet a dalších věcí se snad radši pro případ, že zrovna obědváte, nebudu vyjadřovat. My jsme tak po našem brzkém příchodu zakempovaly poblíž jezera a znaužily ho k hygieně různého druhu.


Den 6. Cabana Podragu – L. E. Valea Rea

Od Cabany jsme zpět vystoupaly na hřeben. Tato část cesty by se konečně dala označit za jednoduchou a hřebenovou. Cíl je samozřejmě nejvyšší vrchol Rumunska – Moldoveanu. Doporučuji nechat batohy na Vistea Mare, s sebou si vzít jen pas, peníze a něco na oslavu (třeba radler ;)).

Vrcholový radler.

Odtud je to na vrchol Moldoveanu jen 15 minut, ale cesta není vhodná pro velká zavazadla. Počítejte zde také s hustým provozem, ale když budete mít štěstí na počasí, výhledy z M. rozhodně stojí za to.
Po slezu z M., za Vf. Galasescu Mic narazíte na celekem pěkné refugio, cca 2h před od L. E. Valea Rea. Většina lidí kempuje ve Valea Rea, ale o kousek dál je mnohem malebnější L. E. Valea Rea, kde je i vydadný pramen.

Filosofská hodinka před soumrakem.


Den 7. L. E. Valea Rea – Valea Turistic Sambata

Vlastně poslední pořádně trekovací den naší cesty. Tady už byla cesta jednoduchá. Cestou potkáte ještě jedno refugio, někde kolem Fereastra Mica. Pak už je to jen sešup dolů. Po hodině či dvou dojdete k chatě Sambatei, kde se můžete osvěžit pořádnou porcí polévky, pivem, kávou, čajem a možná něčím sladkým. Šíře nabídky závisí na místní obsluze, která nebyla zrovna přívětivá. Pak se jde dále lesem až k Centre Turistic, kde už kempuje po lese poměrně dost místních a voda zde bude pitná leda se Sanosylem. Po doptání najdete i venkovní restauraci, která je sice vzhledme k prostředí nóbl, ale co se dalo dělat.
Dle průvodce se někde v okolí měly nacházet dřevěné kostely, ale bohužel se nám jich nepodařilo dopátrat.

Příroda umí stavět nejlépe a nejvelkolepěji.


Den 8. Valea Turisti Sambata – Brasov

Jedinou možností, jak se z místa dostat, byl bohužel stop. Pokud se vám nechce šlapat hodně kilometrů po silnici na vydatně obnaženém slunci. Provoz byl na silničce hustý a tak se nám asi po 5 minutách poštěstilo. Sice jsme schytaly největší křáp široko daleko, ale přiblížil nás o notný kus cesty k nejbližšímu nádraží. Nakonec jsme pomocí ještě dalších dvou stopů doputovaly až přímo před nádraží s nápisem Fagaras. Ohromilo mě, že jsme na silnici nestrávily máváním snad déle než 5 minut. Všichni se nám snažili pomoci, i ti, kdo neměli absolutně ponětí, co chceme. V tom bychom si z Rumunů měli vzít příklad.
Ve Fagaraši jsme nasedly na vláček a za 3h jsme se už procházely v Brasově. Městy vás ale dnes už nebudu unavovat.

Vlak byl opět nečekaně pěkný.

Dodatek: Ve většině průvodů jsme se dočetly, že Češi jsou hrozná prasata a zanechávají na rumunských horách spoustu odpadků. Odpadků je skutečně možné potkat nezvykle mnoho. Poctivě jsme se snažily určit jejich původ a ani jeden jsme neshledaly českým. Aspoň něco se u nás změnilo k lepšímu tak, že to poznají i v daleké Transylvánii.

pátek 1. listopadu 2013

Hrdina dne

Nezachránil mi život, ani život mojí kočičky. Pavel H. mi vrátil mojí peněženku i s plným obnosem, kreditními kartami, pracovními průkazy a dalšími průkazy všeho druhu. A za to jsem mu moc vděčná.

Další den pan L. ztratil drahá sluchátka i s přehrávačkou v jedné Bille na Praze 6. A hle, paní prodavačky našly, několik dní uschovaly, a když se konečně po samohracím zařízení začal shánět, navrátily zpět.

Když na Vám poleze deprese, vzpomeňte si na dva spravedlivé. Najít zbylých osm je už na vás. Věřím, že tu někde jsou.
Pro můj všední život jsou takoví lidé mnohem důležitější než všichni šašci ve vládě/ v práci/ ve škole. Jsou to přesně ti lidé, kteří mi dávají naději, že bude líp.

pátek 25. října 2013

Dvacet tisíc stránek

Konečně v ČR. Konečně nová sezóna v DISKu. A co je lepšího, když se zrovna vrátíte ze Švýcarska, než jít na švýcarskou hru? Všechno je ještě pěkně čerstvé a křupavé jako teplé croissanty.

Protože v každé zemi něco shnilého smrdí, tak Lukas Bärfuss napsal příběh o Tonym. Tony je obyčejný kluk, který se potácí životem bez cíle – až do chvíle, kdy mu na hlavu spadne dvacet tisíc stránek spisu o Švýcarsku za druhé světové války. Stane se zázrak. Veškerý obsah tohoto pojednání se mu nahraje do paměti.

Švýcarsko má totiž taky pár nepříjemných dějinných míst, ostatně jako my, jako Německo, jako celá poválečná a post-komunistická Evropa. Jejich frustrace vyplývá z toho, kým se museli stát, aby si za války udrželi svou neutralitu. Jaká to asi byla neutralita, když byli obklopeni velkými fašistickými mocnostmi ze všech stran?

Tleskám odvaze letošních třeťáků z katedry činohry a čtvrťáku z dramaturgie, protože si nevybrali snadné téma, přesto hru dotáhli do vítězného konce. Ústřední motiv asi nevyzní většině lidí sexy, v kombinaci s archetypálností Bärfussových postav možná ani není taková legrace je hrát. Ale studentům DAMU se povedlo pro mě do té doby něco neuvěřitelného. Hra je v třeťáckém podání tragická, burcující i zábavná zároveň. Dokázali totiž najít vzácnou rovnováhu. Udrželi si odstup od patosu a moralizování, současně však nesklouzli k veselohraní a při komice nepřekročili hranici dobrého vkusu.

Jak se tedy má Tony vyrovnat s vinou, o kterou nestál, kterou nezpůsobil, o které nikdo nechce slyšet? Jak nezapomínat na historii a současně se jí nenechat převálcovat?

Nepřipadá vám to nějak povědomé?

Odpovědi se sice nedozvíte, ale přesto (nebo právě proto) jděte do DISKu a zúčastněte se jejich konkurzu. Hledání je občas to jediné, co zbývá.


čtvrtek 10. října 2013

"Občas běhám,

jen abych věděla, jakou chuť má čistá voda."

Mojí oblíbenou frázi mi připomněl vydařený komiksový seriál z produkce Oatmeal. Několik obrázků a tisíc slov vydá za víc než tisíc slov.

čtvrtek 3. října 2013

Poslední letní filmové zavařování

Jsem ve fázi odmítání. Můj mozek si odmítá připustit, že je podzim. Film Nejvyšší nabídka pro mě symboliku podzimu vystihnul lépe než samotné počasí. Nálada, která po něm v člověku zůstane, je trochu studená, lepivá a snad i vlhká.
Italská režisérská ruka se tentokrát rozpřáhla, jako by se snažila dirigovat jednu z posledních velkých tragických árií v La Scalle. Hlavní postava má skvělý styl, jí ve vytříbených restauracích, vlastní obří kolekci rukavic a sbírá krásné umění. Do poloviny filmu velmi zajímavý příběh, i když nedá se označit za vyloženě pohlcující. Odmítavé scény plynule přecházející v omluvné byly u hrdinky až za hranicí snesitelnosti, ale zamilovaný dvanácterák je příliš hluboko zabředlý ve svojí samolibosti, přesvědčený o bravurnosti svojí taktiky.
A tak přichází závěr – katastrofa a katarze. Z miliónu možných závěrů ten nejpodivnější, ale budiž.
Na poctivém řemeslu je vždy co oceňovat.



pondělí 2. září 2013

Přechod rumunského pohoří Făgăraș – 1. díl

Se sestřenicí jsme se už na začátku léta domluvily, že zkusíme uskutečnit "přechod Fagaraše nebo prostě něco v Rumunsku". Klárka je v tomhle ohledu mnohem zkušenější horo-chodič i lezec, takže jsem věřila, že ví, co dělá. Já jsem teprve letos začala koketovat s ferratami a musím po tomto výletu říct, že to byly nejlépe investované peníze na světě.
Následující text je hlavně určen pro cestovatele, kteří se dobývat Fagaraš teprve chystají. Snažím se podávat hlavně praktické informace a zážitky, které bych před cestou sama ráda měla. Jakékoliv připomínky k obsahu i formě jsou vítány.
Přechod trasy Valea Mărului – chata Sambata nám trval 7 dní a uskutečnily jsme ho v srpnu 2013.
Autorem všech fotografií je Klára Jakešová.


Den –6. Přeprava

Nejlevněji a nejpříměji se do námi vybrané destinace – Sibiu – dá dostat autobusy Eurolines. Otevřená jízdenka vyjde jednu osobu na 2840 Kč, studenta do 25 let na 2556 Kč.

Bohužel dlouhé jízdy autobusem snáším velmi špatně a považuji se za amatérského milovníka železnice, tudíž jsem musela vyzkoušet i mezinárodní pokladnu ČD. Na pražské přepážce mě velmi příjemě překvapila obsluha. Paní Slavíková se s velkým nasazením snažila nás na místo určení přepravit co nejpohodlněji a nepříměji.
Nejvýhodněji nás nakonec vyšlo zakoupit jízdenku CityStar na trasu Praha–Sibiu. k tomu jsme pro jistotu přibraly pro každou tři místenky na sezení a jednu na lůžko na noční cestu zpět, to celé za cenu přibližně 3200 Kč/osoba. Bez místenek se však již celá trasa dala absolvovat za rovných 2759 Kč (přesněji 209 euro za obě). S každým dalším spolucestujícím (do max. počtu 5) cena jízdenky výrazně klesá.
Vybrali jsme spojení jen s jedním přestupem, protože úplně přímé ani neexistuje. Cestu jsem začínaly v rychlíku EN 477 Metropol vyjíždějícím minutu po půlnoci z Prahy do Budapešť Keleti, kde jsme měly jen 45 minut na přesedlání do IC 373 Transsylvania. V případě, že chcete přecházet pohoří z opačné strany, tento vlak končí až v Brasově. Spojení zpět bylo identické. Hned první z vlaků byl plný, proto jsme za místenky byly rády. Spánek vsedě mě ale neuspokojuje a tak jsem zvolila nejpohodlnější variantu: rozvalila jsem se s karimatkou a spacákem v uličce mezi další české (horo)cestovatele. Asi jsem si tak zajistila nejlepší odpočinek ze všech.


Lehátkový vůz.
Na cestě nás hned překvapily dvě věci: hodinový posun času a nečekaně pěkný maďarský vlak. Do Sibiu jsme ale i tak dorazily s více jak hodinovým mankem. Později jsme se ujistily, že nějaké to zpožděníčko je v Rumunsku evidentně běžnou záležitostí, obzvláště jedná-li se o vlaky nižších tříd.

Traveling in style.
 Poslední a snad i nejrychlejší alternativou pro cestu do Rumunska jsou aerolinky Tarom, které zrovna v době našeho odjezdu inzerovaly levné lety z Prahy do Cluje [Kluže], ale možná i na mnoho jiných rumunských letišť (a že jich tam mají!).  Bohužel webové stránky byly při všech pokusech o vyhledání spojení neustále mimo provoz, takže třeba budete mít víc štěstí.


Den 0. Praha – Sibiu

Do Sibiu jsme dorazily kolem 21:30 následujícího dne a proto jsme si už předem v ČR rezervovaly hostel a vytiskly mapku s cestou nádraží – ubytování. Ceny hostelů se v rumunských městech pohybují kolem 10 euro za lůžko v pokoji sdíleném s více lidmi. Náš Old Town hostel byl výborný svou polohou s okny přímo do náměstí Piața Mică i velmi čistými pokoji se dvěmi moderními koupelnami, které ale při naplněné kapacitě začaly nedostačovat. Obecně se dá říci, že hostely, které jsme navštívily, byly evidentně předělané staré byty, proto mají často pokoje průchozí. Z toho vyplývá, že místo v pokoji pro 10 lidí reálně bydlíte v pokoji pro 16. Je dobré mít toto na paměti, pokud vám bude nabídnuto si vybrat svoje lůžka dle vašeho uvážení. Doporučuji zvolit taková, aby se vám kolem nich netrousilo v noci zbytečně moc lidí. Navíc zrovna Old Town postrádal nějakou větší společenskou místnost. Byla k dispozici jen kuchyňka s pár židlemi a dvěma stolky, takže lidé měli tendence se shlukovat v pokojích a páchat tam různé společenské nepřístojnosti. Poslední připomínka: některé weby mylně informují, že v Old Townu je snídaně v ceně. Není. Za 5 lei můžete posnídat v nedaleké kavárně, ale my si raději v centru místního nočního života – Strada Nicolae Bălcescu – i po pokročilé 22. hodině sehnaly sladké pečivo. Pokud trváte na specifické potravině, pak se tamtéž nachází Billa otevřená do 24:00, i když s mnohem menším výběrem sortimentu než bývá u nás zvykem. Ale dá se tam koupit například káva 3v1 po 1ks. ;) Místní nejlevnější kávy a čaje, které můžete najít v některých ubytovacích zařízeních zdarma, většinou stojí za nic a to nejsem nadšený fanda instantních řešení.

Horší už byla situace se směnárnou, i když jedna nebo dvě byly otevřené do 21:00, nám to bylo málo. Nakonec nebylo zbytí a musely jsme vybrat z karty. Drobnou nepříjemnost vyvážila aspoň široká nabídka bankomatů.


Den 1. Sibiu – Valea Mărului – La Apa Cumpanita

Rumunská vnitrostátní vlaková přeprava rozlišuje 3 třídy vlaků, které se však dle našich zkušeností nemusí vůbec lišit kvalitou interiéru, ani délkou cesty. Popravdě moc jsme celý systém nepochopily a šly prostě po ceně.

První typ se značí R – Regio. Tyto vlaky vás vyjdou nejlevněji.
Druhý typ se jmenuje IR – Inter Regio. Cena oproti Regiu o 30–50% vyšší než u R. Nějaké zázračné urychlení cesty nejde automaticky očekávat. Intervaly jednotlivých IR vlaků se totiž také mezi sebou liší! Největší rozdíl mezi dojezdy R a IR, který jsme zaznamenaly, byla asi 1h na trase Sibiu–Brasov.
Poslední typ je IC – Inter City, který jsme ale bohužel samostatně ani jednou nevyužily.
Požadovaná spojení si můžete snadno najít přes vyhledávač.

Ještě v ČR jsme si obstaraly mapu, abychom mohly rovnou vyrazit. Mapa, jak se později ukázalo, také nebyla úplně aktualní. Chybí v ní asi dvě nové útulny – v Rumunsku zvané salvamont, které se pokusím v průběhu popisu doplnit.
Pro začátek našeho treku jsme si zvolily trochu netradiční nástupní místo – Valea Mărului, které jsme našly popasné jen v jednom průvodci od dvojice Klimša a Kráčalík: Rumunské hory [2002, 1. vydání]. Jak je patrné, průvodce to také nebyl zrovna posledního vydání a popisy tras v něm jsme v praxi neshledaly nejšťastnějšími. Obecně ho tedy na cestování po Fagaraši nemohu doporučit. Jedná se spíš o soubor jednodenních výletů do tohoto pohoří z různých nástupních míst, ve kterých se úplně ztrácí popis nějaké hřebenovky. Naštěstí jsme disponovaly i jinými materiály vytištěnými z webů a tak jsme všechny potřebné informace skládaly ad hoc.

Takto vybaveny jsme se další ráno kolem 8:30 vydaly za 5,4 lei/os. vlakem ze Sibiu do Valea Mărului. Cesta trvala asi 40 minut a samotný vlak již byl o poznání rumunštější. Doteď by mě zajímalo, jak se tam s námi cestující paní vyškrábaly.

Před každým sportovním výkonem není špatné se trochu protáhnout.

Stanici Valea Mărului tvořilo vlastně jen nádraží. Co by taky člověk čekal v místě s tak poetickým názvem jakým je Údolí jablek. Ihned po slanění z vlaku jsme se jaly studovat průvodce, jak že se na ten hřeben nejsnáze dostaneme. Zjistily jsme ale, že text nám vůbec nepomáhá v rozhodování, zda se vrhnout vlevo nebo vpravo, či snad přejít koleje? Pokusím se tedy co nejvěrněji popsat, jak jsme se nakonec hřebene opravdu dobraly. Myslím, že to byla pěkná cesta, takže ji mohu doporučit.

Postavily jsme se čelem k vlakové stanici a rozhodly se vydat neznatelnou pěšinkou vpravo. Po nějaké době jsme narazily na starou velmi zrezlou směrovku, na které se ještě s trochou úsilí dalo rozluštit Chica Pietrelor [Kika Pietrelor], což byl náš první cíl! Navedla nás na širší pohodlnou cestu, ze které jsme nijak neuhýbaly a došly tak až k širšímu potoku. Ten jsme suchou nohou přešly a nastoupily na prašnou silnici. Opět jsme se vydaly vpravo směrem k nedalekému lomu, ze kterého často vyjížděla obrovská auta. Lom  jsme minuly a stále pokračovaly širokou cestou, která mírně stoupala. Cestou jsme potkaly asi dvě opuštěná stavení. Nakonec jsme došly až k novému bílému domku maďarských chatařů, kteří nás pohostili domácím vínem a pečlivě nám vysvětlili, jak se dostaneme na hřeben. Bohužel kratší cestu jsme prý už minuly i přesto, že jsme se snažily dávat pozor. Možná jsme se jen občas nechaly unést sběrem ostružin a jahůdek, které kolem cesty v hojném počtu rostly. Nakonec jsme byly ještě obdarovány užitečnou poučku *ironičník*, že všichni "gypsies are thieves" kromě jednoho, kterého si majitel vydržoval na práci všeho druhu. Lidé jsou prostě různí, ale za rady týkající se nejbližší trasy i občerstvení jsme byly velmi vděčné.
Pokračovaly jsme silničkou až na její konec a pak vlevo po cestě, která na ni přímo navazovala. Postupně jsme se z pásma jehličnanů dostaly do nádherného bukového lesa, který byl v okolí cesty brutálně zdevastován těžkou technikou. Nakonec jsme vyšly na mýtině a stále se držely vyjeté stezky, která ji protínala a strmě stoupala. Na konci mýtinky jsme se vpravo napojily na dobře prošlápnutou cestu značenou červeným křížem a stoupaly pořád výš. Následovaly jsme kříž a opět jsme se ponořily do dubového lesa. Les postupně přešel v kleče a borůvčí, až jsme se konečně vyhouply na travnaté pláně a ocitly se tak na hřebeni. Tady začínala značka červeného pruhu. Té jsme se měly více či méně držet po celý příští týden. V dáli jsme sice slyšely hřmění, ale první den k nám byly hory milosrdné a deště nás minuly. V příštích dnech nám už štěstí tolik nepřálo.
Nakonec jsem zakempovaly v dobře chráněném místě v sedle La Apa Cumpanita (1807 m.n.m.), kde byl i slabší pramen vody.

Konečně na hřebeni.
Z popisů nedostatečnosti značení od ostatních cestovatelů i knih jsme měly trochu strach, avšak i tady Rumuni urazili kus cesty vpřed. Myslím, že teď ve Fagaraši zabloudíte jen těžko. Občas jsem měla dojem, že byl značkou červené čáry pokreslen každý třetí kámen. Člověk tak nemusel složitě přemýšlet, jak se v náročnějším terénu orientovat, protože značka téměř vždy kopírovala nejsnazší možnou trasu. Jedinou komplikací mohly být mlhy tak husté, že by se daly krájet leda motorovkou, ale pro všechny případy bylo ve vyšších polohách ponecháno staré značení tyčové.


Den 2. La Apa Cumpanita – Salvamont v údolí Scara

Citát pro tento den: "Fagaraš může i uprostřed léta dát najevo svou pověst chladného větrného a mokrého pohoří. Každý rok bývá o prázdninách období (1-2 týdny), během něhož  se rumunské Karpaty zahalí do mraků a je nevlídno. To se na Fagaraši čerti žení a sněžení nebo kroupy doprovázené vichřicí nejsou výjimkou. Často nezbývá než uniknout do Oltské nížiny. Proto je velmi důležité nepodceňovat výbavu. Nepromokavé oblečení, dobrý spacák a stan odolný vodě i větru jsou naprostou nutností. U ohně se na hřebenu neohřejete ani neusušíte, je celý holý a k hranici lesa je to daleko. Přechod celého hřebenu zabere sedmero dní, pokud počasí dovolí. Je dobré pečlivě naplánovat jídlo, protože jediná civilizace blízko hřebenu je u jezera Balea Lac. Jídlo sice nemusíte násobit dvěma, ale určitou rezervu pro špatné počasí přidejte do báglu a nezapomeňte ani na případné prodloužení treku o Piatru Craiului, resp. Iezer Papușa." Bulička: Rumunské Karpaty [2002, 1. vydání].

Ráno jsme se také probudily do pěkného počasí a hned, jak to bylo možné, se vydaly po značce. Bohužel počasí se po poledni začalo kazit. Najednou se asi během 5 minut zrovna v té nejtechničtější části dne zespoda přihnala mračna mlhy a všechno zahalila. Viditelnost klesla tak na 2 metry. Za dalších 5 minut začalo pršet. Nejdřív málo, pak se spustil poctivý liják. Naštěstí jsem si stihla spacák zabalit do igelitky a přes tašku přehodit pláštěnku. Klárka měla na rozdíl ode mě nepromokavý obal na batoh, který je pro takové situace asi nejpraktičtější. Tak jsme střídavě popocházely a popolézaly po navlhlé a studené skále. Asi na dvou úsecích bylo vidět, že zde původně byly i řetězy, ale asi je místní legendami opředení zloději odnesli do sběrných surovin. Na druhou stranu ani mně – člověku, co se bojí výšek – nepřišly úseky tak náročné, aby byly skutečně potřeba. I s těžkými batohy a namoklou skálou se dal úsek celkem dobře jít/lézt. Možná mi na druhou stranu mlha taky udělala obří službu a skryla mi výhled dolů, takže jsem neměla ponětí, do čeho bych v případě uklouznutí zahučela.
Když jsme za stále hustého deště vylezly na planinku, naskytl se nám výhled na nejbližší vrchol skrytý v bouřce a značka nás bohužel vedla přímo na něj. Slezly jsme na moje naléhání tak raději trochu dolů, protože podle blesků a téměř okamžitě za nimi se ozývajících hromů jsem usoudila, že fagarašští čerti se rozhodli oženit zrovna na našem kopci. Po 20 minutách se bouřka posunula a tak jsme se co nejrychleji vydaly přes vrchol. Déšť stále neustával, ale přiznám se, že v této fázi mi to už bylo jedno. Hlavně jsem se chtěla vyhnout nějakému zbloudilému blesku a tak jsem se snažila jít co nejrychleji. Jako na potvoru stoupavé úseky ne a ne skončit. Nahoře se nám pak naskytl doslova spásný obrázek. Věděly jsme, že v údolí by měl být velmi starý salvamont, bohužel podle popisů plný odpadků fyzikálních i biologických –> takže nepoužitelný. Mezi tím ale stihli Rumuni, které za jejich prozíravost musíme blahořečit, postavit salvamont nový! Z kopce jsme rychle pospíchaly k bílému stavení s červeným křížem na střeše a doufaly, že bude v lepším stavu než vedle stojící boudička.

Salvamont. Klárka chodila pravidelně běhat po večerech kopce a sbírala z nich krásné výhled.

Nebudu nikoho dlouze napínat. Uvnitř vypadal velmi nově a čistě. Nacházelo se v něm 16 palandových lůžek s dřevotřískovými deskami místo matrací. Po rozvinutí karimatky a spacáku úplně luxusní spaní! Celkem by se ale do celé budovy vešlo mnohem více lidí, jen by se někteří museli smířit s podlahou. Ihned jsme si zabraly dvě místa a uvítaly se s již nastěhovanými podnájemníky. Překvapilo nás opět, jak dobře Rumuni ovládají angličtinu.

Naše luxusní spaní.

Začaly jsme ihned kontrolovat škody v podobě promoklého vybavení. Kromě provlhlých bot a vlhkého oblečení, které jsme měly v dešti na sobě, jsme kupodivu vyvázly bez ztráty kytičky, snad i díky pečlivému balení věcí do igelitek. Bohužel se promoknutí podepsalo na mém zdraví, ale naštěstí jsem se z toho během týdne vylízala a v cestování mě to nijak neomezovalo.
Déšť nepřestával a postupně se začalo naše dočasné bydliště plnit. Mezi nově příchozími byli i dva Češi – Mára a Ondra, se kterými jsme se skvěle zasmály a doufám, že došli domů ve zdraví. Brali cestu mnohem vážněji a méně odpočinkově než my a tak určitě celé pohoří za 4 dni přelétli. Déšť v pozdním odpoledni na chvíli ustal a někteří se proto rozhodli raději pro stany. I přes naše rozmlouvání neposlechli a všichni pak zaplakali nad výdělkem. Hory nám totiž ještě darovaly absolutně spektakulární západ slunce a pak přes noc přichystaly peklo v podobě několika bouřek a velmi vydatných dešťů, které vytrvale bubnovaly do střechy našeho obydlí až do 10:00 následujícího dne. Zajímavé bylo, že jeden z Rumunů toto očekával právě díky nápadně pěknému západu slunce. Náš stan by jistě takový nápor vody nevydržel a minimálně zespoda by promokl. Kdo ví, kolik věcí bychom tak musely odepsat ze seznamu k okamžitému použití. Prostě jsme ke vší smůle měly i pořádný kus štěstí.




O nejobtížnější části cesty zase někdy příště. :)

pondělí 26. srpna 2013

Update – On the road

Poslední měsíce jsou pro mě nesmírně hektické. Neustále se vydáván na západ, východ a jih směrem od Prahy a jsem zase o desítky zkušeností bohatší. V nejbližší době mě čeká dokonce i kráťoučký odskok na sever, abych se mohla podívat jižněji než kdykoliv před tím.
Chtěla jem to tak, i když teď jsem trochu unavená. Až všechny své bláznivé cestovatelské sny realizuji, bude snad čas napsat pár pečlivě zaznamenaných postřehů. Třeba někoho inspiruji a budu se moci znova vrátit na již prozkoumaná místa prostřednictvím trochu jiných fotek a zážitků.
Nejhorší je, že už se mi zase v hlavě rodí plány, kam bych se vydala příště. Naštěstí ostatní okolnosti mě nutí se na chvíli zastavit a musím se přiznat, že už se na pořádně systematickou práci dokonce trochu těším.
Takže sobě i vám přeji bon voyage a za dva měsíce na viděnou!

úterý 30. července 2013

Letní filmové zavařeniny – podruhé

Druhý tip by klidně mohl mít podtitulek: "nejfrancouzštější film všech dob aneb víno, ženy, zpěv."

Celoživotní přátelé čelí poslednímu životnímu dilematu, kde spokojeně dožít své poslední roky. Ústavy, i když s líbivou fasádou, moc důstojnosti nenabízejí a tak přijdou s návrhem: Co kdybychom žili společně?

A jelikož je léto –> co ještě děláte u internetů? –> tak film jenom otaguji:
> největší hvězdy francouzského filmu,
> dobré jídlo,
> fotograf,
> dialogy tak_akorát_dlouhé,
> trocha erotiky,
> příjemný humor,
> vzhledem k žánru zvládnutý konec,
> Francie.




úterý 23. července 2013

Letní filmové zavařeniny – poprvé

Horko. HORKO! HORKO!!! 
Takže tu mám první tip pro zavařené mozkové závity.

Terapie láskou nebo mnohem vhodnější původní název: Silver lining playbook.

Kdybyste viděli to, co musel dějepisář Pat, pak byste se možná pomátli také. Snad jen upřesním, že je v tom zapletena Patova žena, sprcha a ošklivý stařík. Pat nakonec vydrží 8 měsíců nařízené psychiatrické léčeby díky vidině, že se mu podaří získat Nikky – teď již ex-manželku – zpět.
Patovu šílenství se člověk přestává divit, když poznává jeho rodiče. Otec je fanatický fanoušek místního klubu Eagles a celá rodina v podstatě žije jen od jejich hry k další. Když se nad tím zpětně zamyslím, vlastně nikdo v Patově okolí není úplně normální a tak se na jedné společné večeři seznamuje s další výrazněji vyšinutou osobou – závislačkou na sexu Tiffany.
Nebojte se nic, o sex naštěstí moc nejde, i když se samozřejmě Tiff musí ze všeho vypovídat.

Silver lining playbook je příjemná jednorázovka na letní večer. Vyniká tím, že není z laciné americké produkce se silikonovými herci a že postavy se drží svého šílenství konzistentně. Občas až tak, že by je člověk rád něčím praštil, aby se probrali k normálnímu životu. Všechny tyhle dobroty jsou zality kvalitními dialogy, kterých je hodně a jsou poměrně výbušné. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl celý styl konce, který zajel do vyjetých kolejí žánru. Jinak by se totiž mohlo z popisku filmu klidně vymazat slovo romantická komedie.



sobota 29. června 2013

Co mě naučil běh – potřetí

Co mě nedávno naučil život o běhání.

> Něčemu neuteču. Když nevím, jak se mám k věci postavit, jdu si radši zaběhat. Snad už jsem si z toho vybudovala instinkt. Když se někde jako obvykle ztrapním, mám opravdu potíže se a místě neotočit a neutéct. Většinou nakonec uteču i když o pár hodin později, než je mi milé. Takže když mě někdy uvidíte, jak někam zběsile utíkám, možná nespěchám někam, ale utíkám od něčeho. A i když tenhle svět má běžce celkem rád, pořád je spousta věcí, od kterých se utéct nedá a člověk se jim musí postavit jinak. Ale aspoň se mi pak lépe usíná.

> Všeho moc škodí. Dokonce i běhání, utíkání a vůbec přesouvání se odněkud někam. I naše nosná soustava, sebevíc geniálně vytvořená, snese jen omezené množství a tak je na čase vyrazit třeba do bazénu. Počasí tomu sice moc nepřeje, ale musíme se všichni přemoci, jinak se v tom dešti opravdu utopíme.

> Jsem vděčná. Ani se nemusí všechno... se nedařit, ale i já mám dny, kdy štvu sama sebe svojí neschopností udělat nebo naopak neudělat něco nebo nic. A pak se jdu někam protáhnout, abych bytí dala vůbec nějaký smysl, a často při tom míjím staříky o holích, co se sotva belhají. Většina vypadá, že mi aspoň potichu z duše fandí. Tak občas běhám i za ty, co nemůžou.

> Nikdy nejsem dost připravená. Plány jsou hezká věc, ale časem zjistíte, že jsou to jen plány v plánech jiných plánů a někdy do nich vlezou ještě jiné plány od jiných pánů. Takže pokud je příprava  dokonalá, je to zázrak. Co s tím? Prostě se s tím smířit, zatnout zuby a nějak se s tím poprat. Nedoporučuji teď nikomu si hned stoupnout na start maratonu, když v kuse uběhl maximálně 10 km, ale když se vám občas nepodaří se přichystat podle představ, berte to jako výzvu, při jejímž zdolávání se můžete leccos naučit. Třeba i kdybyste to stihli, bylo by to málo nebo naopak příliš mnoho.

A tak doufám, že bude pořád před čím utíkat, snad se díky tomu aspoň někam posunem.





neděle 2. června 2013

Silva Nortica Run 2013

Aneb jak to dopadá, když se v pondělí začnete po okolí pídit, jestli se o víkendu nechystá něco zajímavého. Shodou okolností jsem se tak ještě vecpala na podnik, kteří mnozí běžci považují za nejkrásnější běh sezóny: Silva Nortica Run 2013. Často se s "mnohými" neshodnu, ale tentokrát měli pravdu!

Je to legrační, protože letos jsem před létem vlastně žádný závod běžet ani nechtěla. Nebyl čas se systematicky zabývat tréninkem, navíc jsem se pořád necítila na 100% v konvici. Pak jsem si vzpomněla na rčení, že závod je nejlepší trénink. Navíc když jsem měla odvoz, ubytování i dobrou společnost předem zajištěnou, nešlo odolat.

Nakonec jsem si zaběhla půlmaraton mnohem lépe, než jsem čekala. Vyrovnala jsem si totiž osobák ze silnice, takže forma tam asi trochu je nebo už pro mě hrál i fakt, že mám nějakou zkušenost. Počasí v Novohradkách se statečně drželo bez deště nejdéle z celé ČR a zataženo bez veder je pro běh právě více než ideální. Cestou jsem se stihla pokochat zvlněnou lesnatou krajinou, výběhy na políčka, kde spokojeně přežvykovaly ovečky, příjemným Tereziiným údolím s vodopádem, akorát poslední úsek městem byl už trochu úmorný. Půlmaratonská stezka je ještě ze všech nabízených tratí nejmírnějším, i přesto stály poctivě každých 5 km občerstvovací stanice s ionťáky, vodou, banány, pomeranči a občas dokonce i gely. Maratónci i ultramaratónci si do kopců zafuněli mnohem více než my, lemry krátkotraťové, takže jejich výběr občerstvení byl ještě mnohem širší. Po silničních masovkách byla Silva skvělá změna. Po 5. km jsem si připadala už docela odrovnaná, přesto mi závod pocitově utekl podezřele rychle.
Večer jsem si pak ještě užila fajn večírek, kde jsem potkala spoustu zajímavých osobností motajících se kolem českého vytrvalostního běhu. Silva Nortica je prostě dokonalá víkendovka a jsem víc než ráda, že jsem se nakonec odhodlala se jí zúčastnit.

Až nebudete vědět co by, objevujte letmo Novohradské hory! Třeba příští rok to tam bude vypadat zase takhle:

(Foto ukradeno od p. Jiráčka z roku 2012.)

Já si tento běh připisuji na seznam akcí, kam se chci rozhodně někdy vrátit.

PS: Určitě nikdy nezapomenu na moment, když doběhl první ultramaratonec – Daniel Orálek – a celá hala mu spontánně zatleskala. Leccos to vypovídá o celé akci a kolektivu, který se kolem ní už pravidelně schází.

pátek 24. května 2013

Noční vlak do Lisabonu – Pascal Mercier


Noční vlak do Lisabonu si zaslouží samostatný článek a ještě to bude málo. Knihy, které jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, byly až na jednu výjimku výborné, ba skvělé, dokonce mě každá z nich svým způsobme “dostala”.
Neuměla jsem si tak sama představit, že spisovatelské mistrovství se dá ještě někam posunout za ověřené klasiky.
Nejsem úplně člověk best-sellerů a nejnovější literatury obecně. Čtu takové knihy jen zřídka, většinou jen v cizím jazyce, který si zrovna chci procvičit a výhradně na doporučení člověka či osob, jejichž styl mi nějakým způsobem imponuje. Už dlouho jsem nebyla tak šťastná, že jsem novinkám neřekla ne úplně, i když je to v přímém rozporu s přístupem, který se teď snažím do svého života zavádět. Možná je to důkaz toho, že u mě nebude fungovat. Že jsem člověk, co neumí zfleku vyjmenovat svoje špatné a dobré vlastnosti, protože vždy záleží na situaci. Někdy může lež, přetvářka, neschopnost začít či dokončit věc v kombinaci s prachobyčejnou leností člověka zachránit od zbytečných nepříjemností vedoucím až ke katastrofám. Stejně tak vysoce ceněná upřímnost může nesnesitelně zraňovat, či dokonce zabíjet. Možná jedině pozitivní vlastnost je moudrost, ale stejně jako je dokonalá, tak je nedosažitelná a ve finále spíš radost ze života bere, než dává.
Ale raději se zase vrátím zpět ke knihám.

Čím je kniha lepší, tím hůř se mi paradoxně sdílí moje pocity z ní. Mám dojem, že moje neohrabané věty nemohou vystihnout autorovo mistrovství a už vůbec se k němu nemohu ani vzdáleně přiblížit. Pokusím se o to, i když s výsledkem nebudu nikdy spokojena. Děj načrtnu co nejskromněji, protože z nějakého důvodu se mi tentokrát vyloženě příčí se o jeho popis vůbec pokoušet, ale budiž.

Gregorius, Papyrus a Mundus jsou jedna a tatáž osoba – postarší učitel klasických jazyků na bernském gymnáziu. Muž s výbornou pamětí, uchovávající v hlavě celou Odysseu i Illiadu, hebrejskou bibli a spoustu dalších článků i glos týkajích se starých textů. Jedno z nejabsurdnějších a nejkratších setkání s mladou Portugalkou na Kirchfeldském mostě a další náhoda v podobě neuvěřitelně zajímavého portugalského textu, který si poté obstará, ho vytrhne ze světa, který je mu intimně pohodlný. Mundus sám sebe odsoudí k nelehké cestě do Lisabonu. Rozhodně se pátrat po osudu charismatického Amadea de Prado – autora knihy, jehož sebrané myšlenky profesora neskonale fascinují. Tím zasahuje do bohatého světa lidí, kteří tohoto génia obklopovali, a současně ho tato střetnutí nesou blíž k sobě samému.

Francouzštinu používala bez zadrhávání a její akcent měl ospalou eleganci Portugalky, která bez potíží mluví francouzsky, aniž by třeba jen na okamžik opustila vlastní řeč.
Chtěla vědět, kdo Gregorius je, když před něj nejdřív postavila hrnek kávy, nikoliv strojenými pohyby pozorné hostitelky, nýbrž střízlivými, nevyumělkovanými pohyby někoho, kdo prakticky dělá, co je potřeba.
Gregorius vyprávěl o španělském knihkupectví v Bernu a o větách, které mu knihkupec přeložil. Z tisíce zkušeností, které učiníme, zformulujeme do slov nejvýš jednu, citoval. Mezi těmi němými zkušenostmi jsou skryty i takové, které našemu životu nepozorovaně propůjčují tvar, barvu a melodii.
Maria João zavřela oči. Rozpraskané rty se zbytky puchýřků po horečce se neznatelně roztřásly. Zabořila se trochu hlouběji do křesla. Její ruce sevřely koleno a pak zas povolily. Teď nevěděla, kam s rukama. Víčka s temnými žilkami se chvěla. Dech se jí pomalu zklidňoval. Otevřela oči.
“Vy jste to slyšel a utekl ze školy,” řekla.
“Utekl jsem ze školy a slyšel to,” opravil ji Gregorius.
Usmála se. Podívala se na mne a darovala mi úsměv, který přicházel z  dalekých stepí bděle žitého života, napsal soudce Prado.

~~~

A jsme rozprostraněni nejen v čase. I v prostoru se přesahujeme daleko za to, co je viditelné. Zanecháváme něco z nás za sebou, když opouštíme nějaké místo, zůstáváme tam i když odjedeme. A exitují v nás věci, které můžeme nalézt jen tak, že se tam vrátíme. Přibližujeme se k sobě samým, cestujeme k sobě, když nás monotónní klapání kol unáší vstřic místu, kde jsme urazili kus cesty našeho života, ať už sebekratší. Když staneme podruhé na nástupišti cizího nádraží, když slyšíme hlasy z ampliónů, čicháme nezaměnitelné pachy, tehdy jsme nejen dorazili k dalekému místu, nýbrž i do dálek vlastního nitra, do nějakého zcela odlehlého koutu v nás samotných, který – když jsme někde jinde – leží ponořen do temnoty a je neviditelný. Proč jinak bychom byli tak vzrušení, tak zcela bez sebe, když průvodčí vyvolává jméno nějakého místa, když slyšíme skřípění brzd a jsme pohlceni náhle se vynořivším stínem nádražní haly? Proč jinak by to byl magický okamžit, chvíle zcela nehlučné dramatičnosti, když se vlak s posledním trhnutím definitivně zastaví? Je to proto, že od prvních kroků, které učiníme na cizím, a přesto už ne cizím, nástupišti, znovu začneme život, který jsme opustili, když jsme tentokrát ucítili první pohyb rozjíždějícího se vlaku. Co by mohlo být více vzrušující než znovu začít přerušený život se všemi jeho přísliby?
            Je chyba, nesmyslný násilný čin, když se soustřeďujeme na tady a teď v přesvědčení, že tím zachytíme to podstatné. Důležitější by bylo pohybovat se jistě a uvolněně, s přiměřeným humorem a přiměřenou melancholií v časově a prostorově rozprostraněné vnitřní krajině, kterou jsme. Proč litujeme lidi, kteří nemohou cestovat? Když se totiž nemohou rozprostranit vnějškově, nedokážou se rozšířit ani vnitřně, nemohou se zmnožit, a tak přicházejí o možnost podnikat daleké výlety v sobě samých a objevovat, kdo jsou a čím jiným se též mohli stát.

Dílo jsem celé přečetla ve vlaku, v tom, co mě pravidelně nosí z Prahy domů, a v tom, kterým si v Praze krátím cestu podzemím. Nebylo to ale z mojí umanutosti, která za mnohými podobnými akcemi stojí, jinde jsem prostě na její četbu neměla absolutně chuť. Poslední větu jsem akorát spolkla, když zaznělo: “Dejvická, konečná stanice, prosíme, vystupte.”
Gregorius mě vzal s sebou zpět do uchvacujícího Lisabonu. Prado uhasil na nějakou dobu moji touhu po troše filosofie (i když tuším, že “opravdový” filosof by jeho kratičkými glosami možná pohrdl).
A všechny moje myšlenky točící se kolem této knihy si sedly.