sobota 29. června 2013

Co mě naučil běh – potřetí

Co mě nedávno naučil život o běhání.

> Něčemu neuteču. Když nevím, jak se mám k věci postavit, jdu si radši zaběhat. Snad už jsem si z toho vybudovala instinkt. Když se někde jako obvykle ztrapním, mám opravdu potíže se a místě neotočit a neutéct. Většinou nakonec uteču i když o pár hodin později, než je mi milé. Takže když mě někdy uvidíte, jak někam zběsile utíkám, možná nespěchám někam, ale utíkám od něčeho. A i když tenhle svět má běžce celkem rád, pořád je spousta věcí, od kterých se utéct nedá a člověk se jim musí postavit jinak. Ale aspoň se mi pak lépe usíná.

> Všeho moc škodí. Dokonce i běhání, utíkání a vůbec přesouvání se odněkud někam. I naše nosná soustava, sebevíc geniálně vytvořená, snese jen omezené množství a tak je na čase vyrazit třeba do bazénu. Počasí tomu sice moc nepřeje, ale musíme se všichni přemoci, jinak se v tom dešti opravdu utopíme.

> Jsem vděčná. Ani se nemusí všechno... se nedařit, ale i já mám dny, kdy štvu sama sebe svojí neschopností udělat nebo naopak neudělat něco nebo nic. A pak se jdu někam protáhnout, abych bytí dala vůbec nějaký smysl, a často při tom míjím staříky o holích, co se sotva belhají. Většina vypadá, že mi aspoň potichu z duše fandí. Tak občas běhám i za ty, co nemůžou.

> Nikdy nejsem dost připravená. Plány jsou hezká věc, ale časem zjistíte, že jsou to jen plány v plánech jiných plánů a někdy do nich vlezou ještě jiné plány od jiných pánů. Takže pokud je příprava  dokonalá, je to zázrak. Co s tím? Prostě se s tím smířit, zatnout zuby a nějak se s tím poprat. Nedoporučuji teď nikomu si hned stoupnout na start maratonu, když v kuse uběhl maximálně 10 km, ale když se vám občas nepodaří se přichystat podle představ, berte to jako výzvu, při jejímž zdolávání se můžete leccos naučit. Třeba i kdybyste to stihli, bylo by to málo nebo naopak příliš mnoho.

A tak doufám, že bude pořád před čím utíkat, snad se díky tomu aspoň někam posunem.





neděle 2. června 2013

Silva Nortica Run 2013

Aneb jak to dopadá, když se v pondělí začnete po okolí pídit, jestli se o víkendu nechystá něco zajímavého. Shodou okolností jsem se tak ještě vecpala na podnik, kteří mnozí běžci považují za nejkrásnější běh sezóny: Silva Nortica Run 2013. Často se s "mnohými" neshodnu, ale tentokrát měli pravdu!

Je to legrační, protože letos jsem před létem vlastně žádný závod běžet ani nechtěla. Nebyl čas se systematicky zabývat tréninkem, navíc jsem se pořád necítila na 100% v konvici. Pak jsem si vzpomněla na rčení, že závod je nejlepší trénink. Navíc když jsem měla odvoz, ubytování i dobrou společnost předem zajištěnou, nešlo odolat.

Nakonec jsem si zaběhla půlmaraton mnohem lépe, než jsem čekala. Vyrovnala jsem si totiž osobák ze silnice, takže forma tam asi trochu je nebo už pro mě hrál i fakt, že mám nějakou zkušenost. Počasí v Novohradkách se statečně drželo bez deště nejdéle z celé ČR a zataženo bez veder je pro běh právě více než ideální. Cestou jsem se stihla pokochat zvlněnou lesnatou krajinou, výběhy na políčka, kde spokojeně přežvykovaly ovečky, příjemným Tereziiným údolím s vodopádem, akorát poslední úsek městem byl už trochu úmorný. Půlmaratonská stezka je ještě ze všech nabízených tratí nejmírnějším, i přesto stály poctivě každých 5 km občerstvovací stanice s ionťáky, vodou, banány, pomeranči a občas dokonce i gely. Maratónci i ultramaratónci si do kopců zafuněli mnohem více než my, lemry krátkotraťové, takže jejich výběr občerstvení byl ještě mnohem širší. Po silničních masovkách byla Silva skvělá změna. Po 5. km jsem si připadala už docela odrovnaná, přesto mi závod pocitově utekl podezřele rychle.
Večer jsem si pak ještě užila fajn večírek, kde jsem potkala spoustu zajímavých osobností motajících se kolem českého vytrvalostního běhu. Silva Nortica je prostě dokonalá víkendovka a jsem víc než ráda, že jsem se nakonec odhodlala se jí zúčastnit.

Až nebudete vědět co by, objevujte letmo Novohradské hory! Třeba příští rok to tam bude vypadat zase takhle:

(Foto ukradeno od p. Jiráčka z roku 2012.)

Já si tento běh připisuji na seznam akcí, kam se chci rozhodně někdy vrátit.

PS: Určitě nikdy nezapomenu na moment, když doběhl první ultramaratonec – Daniel Orálek – a celá hala mu spontánně zatleskala. Leccos to vypovídá o celé akci a kolektivu, který se kolem ní už pravidelně schází.