Theodor Pištěl a Stanislav se Kolíbal

Bydlet v Praze má jedině smysl, pokud člověk aspoň občas zabrousí za kulturou. Tentokrát jsem byla vytažena na dvě výstavy, na které se mi až tak nechtělo. Naštěstí lenost u mě vítězí jen zřídka (Ticho tam na hnoji! :)). Zrovna vánoční období je obzvláště příhodná doba k připomenutí si tvorby Theodora Pištěka. Vždyť je téměř nemožné nenarazit při listování TV stanicemi na Popelku. Kostýmy vytvářel i pro světově významnější projekty, za jeden dokonce obdržel Oskara. Schválně za který? :) Nebudu svoje vykecávání dnes protahovat, protože lépe o panu Pištěkovi napsali a natočili jiní, takže více hledejte zde.  Ještě vás upozorním, že výstava končí 6. ledna. Rozmýšlejte rychle, zda si ji opravdu chcete nechat ujít. Studenti do 26 let mohou uplatnit slevu 50% ze vstupného a slibuji, že svých 60 Kč nebudou litovat.

Druhý v pořadí byl Stanislav Kolíbal a jeho Jiný svět. S Kolíbalem jsem se poprvé setkala U Salvátora při odhalování plastiky zhotovené na motivy jedné z jeho kreseb.

V případě Kolíbala se nejedná o retrospektivu, spíš o zmapování jeho těžce přístupné tvorby 60. a 70. let, která je většinou v majetku autora nebo soukromých osob.
Nemůžu říct, že by tento autor byl vysloveně zábavný. Neustále se mi s ním v hlavě asociuje výraz disturbing. A to používá jen čistě geometrické motivy! Osobně mám ráda hrátky s geometrií a ještě raději, když se jedná o základní tvary. Kolíbal se v tomto období vyjadřuje skrze rozrušení symetrií, jejich vzdalování se či přibližování se k dokonalosti. Jednoduchost na povrchu skrývá uvnitř hluboce filosofický motiv a je krásné, že není vůbec těžké ho odhalit. Člověk by na první pohled neřekl, co za poselství může nést takový "narušený tvar", ale po čase mu to přijde neuvěřitelně logické, jednoduché a krásné. Velmi jsem ocenila připojené komentáře vybrané ze soudobých katalogů, které podle mého názoru dobře ilustrují Kolíbalovou hlubokou motivaci k tvorbě tohoto typu.
Vím, že kdybych si některé z jeho děl měla doma, neustále by přitahovalo mojí pozornost. Proto si myslím, že u Kolíbala na výstavě rozhodně neusnete, i když je strohá a velmi věcná. Byla by obrovská škoda si nechat si takovou podstatu obnaženou až na kost ujít.
Tedy hned po návštěvě u Pištěků spěchejte za Kolíbalem, zavírají totiž na den stejně a i pro pokladní si můžete nachystat totožný obnos.

PF 2013

Celkem dlouho jsem přemýšlela, co vlastně napsat, když "nečekaně" nastal kromě konce světa i konec roku. Letos budu raději stručná. Silvestr s Novým rokem jako důvody ke slavení neuznávám a potěšilo by mě, kdyby vůbec nebyly. Cožpak v těch dvou dnech něco výjimečného končí a něco zase začíná? Je dobrá motivace začít či přestat něco dělat jen proto, že se v kalendáři sešla jednička s jedničkou vedle sebe? Ještě nějaká řečnická otázka, na kterou jsem zapomněla?

Letos si nemám na co stěžovat, v podstatě všechno se mi povedlo. Co se skrývá za výrazem všechno, nebudu vypisovat. Mnozí z vás byli přímo u toho, ostatní bych akorát štvala.

Nejvíc jsem vděčná za ty, co u mých úspěchů byli. Ti, co nebyli, jsou ale v příštím roce o to víc vítáni! Snad jsem i já byla některým z vás užitečná. Nemůžu vám slíbit, že příští rok bude pohodový, stejně ho mnohým z vás ani pohodový nepřeji. Vždyť by to byla děsná nuda! Pokud ho i přes můj argument ze srdce klidný mít chcete, tak doufám, že se vám vaše tužba vyplní.

Většina ne/štěstí v nastávajícím roce leží zase na nás a jak my si vybereme ho vnímat. Mám snad jen jedinou radu, kterou se mi podařilo v uplynulém roce ověřit v praxi. Užívejte si i věci, které považujete za samozřejmé a starejte se o sebe navzájem. Všechno vyslané do světa se vám jednou kruhem vrátí. Tak doufám, že to pro mnohé v roce 2013 budou kružnice s malým poloměrem. :)

PS: Je jistá možnost (a přejte mi ji, prosím), že v příštím roce nebudu mít tolik času se se všemi individuálně scházet, ale neznamená to, že na vás kašlu. Jen spolu budeme řešit to opravdu podstatné a já nezapomínám ani na lidi tak moc, jak bych si někdy přála. ;)

PS2: Prosím, opravujte mi chyby v příspěvcích. Nacházím spousty překlepů a pravopisných/významových nesmyslů při každém dalším přečtení téměř jakéhokoliv mého příspěvku a nevěřím, že si jich nikdo z vás nikdy nevšiml.

Atlas mraků

Na matfyzu byste na oboru Meteorologie skutečně zkoušku z mraků dělali a museli byste si prostudovat poměrně tlustý atlas. Naštěstí tím tady nikoho trápit nebudu.

Atlas mraků je kniha, která jistě spoustě knihkupců teď o vánocích dělá velkou radost, protože její filmová adaptace byla skvěle načasován na počátek vánočního nákupního šílenství. Knihy teď čtu trochu jiného žánru, proto ani o ní se tu nic nedozvíte. Takže už zbývá jen film.

Atlas mraků je výjimečný film už jen tím, že jsem na něm byla v kině dvakrát. Nepamatuji si, že bych kdy byla na komerčním promítání jakéhokoliv jiného filmu víckrát než jednou. V případě Atlasu to však byl ein Muss! Atlas je založený na jednoduchém konceptu: kombinuje různé příběhy, které jsou spolu provázány hned na několika rovinách. Nezní to nijak zvlášť originálně? Ale sakra je, protože Wachowští se nebáli dokonce každý příběh vyprávět jiným stylem, i když kamera naštěstí zůstává stejná, takže při jednotlivých přechodech nedochází ke ztrátě pocitu kontinuity. Jeden z příběhů je komediální, jeden sci-fi, další postapokaliptické fantazo sci-fi, jeden detektivní, jeden romantický a jeden lehce cestopisný. Když se jedničky sečtou, vyjde šest. Šest příběhů za jednu cenu. 

Zmínila jsem propojení příběhů, které je několikavrstevnaté a současně smysluplné. Zavřou se dveře v jednom příběhu a najednou se otevřou v jiném. To nezní nijak komplikovaně, i když někteří čeští kritici s tím měli problém. Dle mého názoru jsou přechody jednotlivých linek veskrze mistrovské a je to jedna z mnoha devíz tohoto filmu. Příběhy spolu samozřejmě souvisí dějově, tzn. konání kohosi v minulosti ovlivní konání kohosi jiného v daleké budoucnosti. Dochází k tomu ale vždy stylem, jakým by si to minulý člověk nikdy ani v nejdivočejších snech nepředstavil, a to je některé postavy mají velmi divoké. Další propojení je herecké. Hodně diskutovaným aspektem filmu jsou samotní herci, z nichž většina ztvárňuje různé postavy několika z příběhů, které v některých případech dokonce patří k odlišným etnikům nebo dokonce pohlavím. Bylo zábavné rozpoznávat jejich jednotlivé role a stejně jsem ani u jednoho neodhalila všechny.

Samozřejmě dostat do jednoho tříhodinového filmu šest příběhů vyžaduje určitou zkratku, která je v Atlasu vizuální, tzn. hudební skladatel vypadá přesně jako archetyp hudebního skladatele s vlasy trčícími do stran, nacistický hudební skladatel vypadá jako zavalitější Hitler, komický stařík vypadá na první pohled prostě komicky, reprezentant konzervativních mravů vypadá jako Abraham Lincoln, v 70. letech 100% obyvatelstva nosilo zvonáče a upnuté roláky, akorát sexy fyzik z Cambridge se jim tak úplně nepovedl. ;) Avšak bez toho by tak komplexní příběh nebylo možné podat širšímu publiku, nebyl by tak krásně výpravný a nakonec bych se ještě musela na něj vydat do kina potřetí. :)

Doufám, že vy se na něj vydáte aspoň poprvé, protože pro mě je Atlas Mraků nejlepší filmový zážitek roku 2012 a v nejmenším se nebojím, že by ho o prvenství mohl okrást nějaký Hobit.

PS: Jde říct ne takovému koťátku?

PS2: Jen nebýt té astronomovy noční můry úplně na konci!

Dotýkati se nebe je zakázáno!

V Portugalsku jsem konečně viděla moc příjemný francouzský film Nedoktnutelní, který mi v kině utekl, ale dobře zapadá do adventní atmosféry. Na ději není moc co spoilerovat, proto si to tentokrát dovolím. Nechutně bohatý kvadruplegik hledá nového ošetřovatele. Náhodou si k němu pro formální razítko pro úřad práce přijde asertivní černoch, jehož sociální prostředí by se dalo popsat jako jakékoliv kromě aristokratického. Určitě už tušíte, že nečekaně práci dostává a kouzelně vysvobozuje Phillipa ze skleněné klece. Rozjíždí se sled neuvěřitelných scének a gagů, jaké by se nepohyblivému vozíčkáři se zženštilými pečovateli nikdy nemohly přihodit.
Ve filmu neuvidíte, jak Jarek Nohavica pěkně zpívá: "spoustu malých dní" v životě zazobaného kvadruplegika. Na druhou stranu ani na chvíli nezapochybujete, že byste si kdy chtěli s Phillipem vyměnit místo. Jde o typickou ukázku filmu s poselstvím: "Nemožné je jen to, co si sami určíme." Všechno je v tomto filmu jistě aspoň trošku přehnané a idealizované, i když se jedná o případ inspirováný skutečnou událostí, ale já jsem se (notně posilněná sangríou :)) skvěle pobavila a rozhodně se jedná o třídu lepší film než většina romantických komedií, které nás v příštích týdnech netrpělivě očekávají.

Nakonec už mi zbyl jen trailer.

Přeji pěknou zábavu při dlouhých zimních večerech!

Ďábel nosí velikost M

Pátek = kino = James Bond = zažít Skyfall volným pádem.
V posledních ztvárněních pan J.B. v podání pana Craiga vyspěl.
Přestal cucat protřepané Martiny.
Pochopil, že láska agentům nekvete.
Teď konečně zestárl.

Přesedlal na Heineken.
Dramaticky si začal prohlížet krajinu.
Nasekal dost chyb.
Nenechal si ukrást srdce šťavnatými děvami.
Za protivníka si vybral pořádného Jokera.

Postavil se minulostí.
Kruh se uzavřel.

My only friend, the end

6 let
12 balení náhradních nervů
1542 l čaje
1 mládí
5.2 kg želatinových bonbónů
121 l kávy
2 obědy v menze
1 pobyt v nemocnici
1 podivná vyrážka
1 vztah, nebo možná 2
1 kousanec od štěnice
5,453,552 sprostých slov
------------------------------
THE  END

A hlavně nejhlavněji několik skvělých přátel, několik přátel a spousta dobré zábavy, která moje papíry na poznámky poznamenala stejně jako mě. Varuji předem, že pro nezasvěcené tento příspěvek asi nebude moc zajímavý, ale potřebuji ho napsat.
Od pátku jsem v podstatě oficiálně získala právo používat titul Mgr. výměnou za splnění podmínek kladených na magisterské studenty Jaderné a subjaderné fyziky z fakulty Matematicko-fyzikální.
A jaké to je?
Pořád divný, ale snad si na to někdy zvyknu.
Vůbec mi nepřipadá reálné, že k takové události mohlo v historii dojít. Vždyť snad ještě předevčírem jsem tvrdnula na přednáškách z matalýzy jako tvrdé epsilon a včera odpočítávala s Tomem a Martinem minuty do konce přednášky z Kvantové mechaniky.
Tímto bych chtěla vzdát hold (ano konečně ten s d!) nejenom mojí rodině, která musela snést nejednu horkou chvilku, když mi něco nevycházelo nebo jsem něčemu nebyla schopná přijít na kloub, ale i všem ostatním, kteří mají velký podíl na úspěšném finiši. Pokud tento příspěvek právě čtete a myslíte si, že mezi tuto skupinku patříte, pak si myslíte správně.
Poslední rok byl poměrně nabitý, o což mi vlastně i tak trochu šlo. Potkala jsem spoustu zajímavých a inspirativních lidí, vyzkoušela si jiné role než fyzikální, které mě opravdu bavily a nakonec jsem se naučila mnohem efektivněji nakládat s časem. Jsem moc vděčná za všechno. Za cestu do Indie, za uběhnutí maratonu, za dopsání diplomky. Jsem šťastná za konec a zmatená jako nikdy před tím.
Kam mě vítr zavane?
Do Lisabonu určitě, do Nepálu snad a pak vzhůru do práce?

Prostě dík!

We run Czech... Budweis!

Rychle, rychle, dokud si ještě všechno pamatuji. Přiznám se, čekala jsem spíš standardní závod, protože první ročník většinou slouží k vychytání chyb. Budějovice i Budějovičáci se ale předvedli v nejlepším světle. Toalet na krásném náměstí Přemysla Otakara da second byl dostatek a byly v lepším stavu než ty placené v OC Merkur a navíc přidaná umyvadla, no co víc si člověk mohl přát? Počasí se akorát na večer umoudřilo a poskytlo všem ideální podmínky pro podání co nejlepšího výkonu. A musím říct, že všichni se o ně opravdu snažili. Bylo příjemné slyšet šumět Béďovu Vltavu a pro jednou vybíhat jen 28s za elitou, oběhnout si náměstí a zmizet v uličkách starého města. Trať byla pěkně vybrána, terén byl akorát mírný bez velkých stoupaček. Občerstvovači nás aktivně občerstvovali. Organizátoři, policisté (!) i spousty okolostojících naplno povzbuzovali po celou dobu závodu.
Přiznám se, že na 12 km jsem měla velkou krizi a když mě míjel vysněný vodič na 2 hodiny a mizel někde v nenávratnu, žaludek se vzpíral pokusům o umravnění a o zbytku zažívací soustavy snad bude taktnější pomlčet, propadla jsem zoufalství a chvíli dokonce přemýšlela, že to vzdám. Nakonec jsem se ale díky všem běžcům a fanouškům okolo kousla a snažila se nebojovat s tratí ale sama se sebou a nějak se na ten 13. km dostat. Nebudu vás napínat, dostala jsem se, pak i na 14., kde se mi poštěstilo vidět některé čerstvěji vypadající tváře běžící v protisměru, i na 15., kde už jsem žíznivě pokukovala po občerstvování, což mě nakonec dotáhlo až do kilometru číslo 16. Tam jsem věděla, že už to dám. Naděje na čas pod 2:00 sice byly v nenávratnu, ale najednou to nějak šlo, začala jsem všechny dobíhat a když se přede mnou vynořila cedule s číslem 19. cítila jsem se skoro v cíli, jenže 20. byla zase nějak proklatě daleko, ale i tu jsem nakonec minula a pak už najednou zbývalo sladkých 800m do cíle, to jsou jen 2 stadiony! To je přece brnkačka. Ještě poslední povzbuzení od paní policistky a konečně zpátky na náměstí. Medaile. Staniol. Pití. Banány. Pomeranče. Gratulace. :)
A gratulovat bylo k čemu. Osobák 2:03,16 i přes zanedbaný trénink opravdu potěšil.
Takže díky všem organizátorům i perfektním fandům, uvidíme se zase příště!

Pocta lásce musí vycházet ze srdce

Nezastírám, že v mojí lásce k Bollywoodu je cosi nechutně sentimentálního. Samozřejmě to cosi souvisí s mými vlastními vzpomínkami na Indii, kde se mi do těla poprvé dostal parazita neklidu, který mě zevnitř pořád hlodá. Poslední měsíce je navíc neuvěřitelně aktivní. Prostě na ní nemůžu přestat myslet. Láska na první pohled to nebyla, ale po dvou měsících se mi zpátky do civilizace vůbec nechtělo a klidně se přiznám, že jsem návrat skoro obrečela. I když mi chyběl sýr, chleba a teplá voda, rozhodně bych je ještě další měsíc oželela, protože svoboda chutná mnohem lépe a vůbec smrdí.

Na první film z produkce indické obdoby Hollywoodu se mi díky předsudkům do kina nechtělo. Naštěstí jsem se přemohla - co by člověk neudělal pro lásku - a za odměnu jsem ulehala do lehátka v kině s mojitem v ruce, které, jak se později ukázalo, velmi přispělo k pozitivnímu vnímání celého snímku. Pocta lásce je neuvěřitelně dlouhý film, kde za cenu jednoho dostanete aspoň tři. Nemá moc cenu popisovat děj, ale vždy se jedná o případy, které se v Indii téměř nedějí. Hinduisté si běžně muslimky neberou. Ženy nežádají o ruku muže. Bílé blondýny se netahají s indickými taxikáři. Po ulicích Londýna a Dilí netancují davy nádherných čistých lidí se světlou kůží. Ztráta paměti ve filmovém podání v reálu neexistuje. Vítr v místnostech běžně nefouká hlavní hrdince do obličeje, aby jí tak krásně vlály vlasy. A tak dále...

Nakonec to ale vůbec nevadí, protože jde přece o poctu lásce, která se sama o sobě často projevuje kýčem. Salam-e-Ishq je barevná podívaná, při které se budete smát indické naivitě a užívat si nádherných písniček. Později vám snad dojde, že 90% světa vůbec nemá ponětí o tom, co to dobrovolný vztah dvou dospělých individuí je. Většina sňatků v Indii se ještě pořád dohaduje mezi rodiči a děti se zasnubují ve věku, kdy neumí vyslovit složitější myšlenky. Proto mají pohádkové milostné příběhy v této zemi svoje nezastupitelné místo. Láska je zde něco tak vzácného, že když se objeví, stojí za to chovat se pitomě. Nikdy se nesmí podvolit rozumu, materiálním hodnotám a předsudkům, protože je vrcholným darem i osvícením, jakého prostý člověk může za života dosáhnout. Pokud ho odmítne, nikdy nedosáhne klidu. Láska je jednoduchá, neočekávatelná, vzácná síla, jediná naděje, že možná jednou dokážeme přenášet hory od Mohameda k  Buddhovi a zase zpět.

Pokud je vám kýč protivný, pak vězte, že stejně jako je složitá země, odkud tyto filmy pochází, tak bohatá je její kinematografická studnice. Na pomezí mezi kýčem a realitou stojí film Ze srdce. Vymyká se typickému indickému milostnému příběhu v mnoha ohledech, ale ještě pořád musí hrdinové zpívat, tančit a překonávají kulturní bariéry. Dobrým tahem bylo zasazení filmu do pusté indické části Himálaje, která nechá vyniknout námětu. Prostě mi musíte věřit, že snímek stojí za váš čas a dokonce si ho díky svému životnímu nadhledu vychutnáte mnohem více než většina Indů. Důrazně varuji před spoilery. Raději si nic nečtěte a rovnou někde pokoutně shánějte kopii, protože tento kus má sílu změnit náhled na indickou kinematografii jako celek. Písně jsou často přezpívané staré indické básně, proto prosím věnujte pozornost i jejich textům. Stojí to za to! Nutno dodat, že songy z Dil se dokonce vévodily nějakou dobu britské hitparádě.

Nakonec něco pro fajnšmekry. Máte trošku odvahu a dokážete se smířit s horší kvalitou, chcete vidět nádhernou kameru, kterou černobílý film nelimituje, ale naopak osvobozuje a jste schopni překousnout horší anglické titulky, které jsou však stále pochopitelné? Pak nemůžu jinak než doporučit Pyaasu (Neutuchající žízeň). Sice utrápený výraz básníka v podání Guru Dutta, který měl sám poměrně pohnutý osud, vám možná po delší době začne lézt na nervy, nemůžete se ale ubránit pocitu, že něco takového by se u nás ve stejné době natočit prostě nemohlo. Hlavní hrdina, co se sbližuje s prostitutkou? Otevřená kritika chudoby, která vytváří kastu obyvatel, jejichž jedinou možností je život v bordelu? Peníze, kvůli nimž zapře bratr bratra? Malá ukázka typické zdeformovanosti hodnot, jaká v Indii přetrvává dodnes. Prostě tohle je i na naše poměry film filmů a byla by velká škoda mu nedat šanci, když je ještě zdarma k mání na youtube.

Film dokonce svedl dohromady Guru Dutta s jeho ženou Geetou, i když jejich soužití se nedalo označit za zrovna ideální. Geeta proslula jako interpretka mnoha slavných indických filmových písní. Její talent byl objeven náhodou (jako u mnoha dalších herců té doby), když tehdejší hudební režisér procházel kolem jejího domu ve chvíli, kdy si mladičká Geeta zrovna prozpěvovala. A uznejte sami, nebyla by to škoda, kdyby takový vábivý hlas zůstal světu ukrytý?

Průvodce po půl/maratonské galaxii

Dělat věci napůl je pořád lepší než nedělat nic. S podobným mottem v hlavě jsem se letos odhodlala k historickému kroku v neméně historickém centru Prahy a vmísila se poprvé v životě do pestrobarevného davu půlmaratonců. A jak takový půl/maratonský závod vlastně probíhá? Když pomineme formality typu včasné registrace a zaplacení startovného (Nepodceňovat! Místa rychle mizí a prodat start můžete v podstatě vždy.)

Celý závod vlastně začíná 3 dni předem, kdy se otevírá expo, ve kterém si můžete na základě vytištěné
ho potvrzení o zaplacení (+ někdy občanka + někdy dokonce i speciální zdravotní potvrzení) můžete vyzvednout startovní číslo s čipem, špendlíčky, spoustou slevenek, reklam, gelů a podobného haraburdí. :) Pozor, pořádně si ověřte, co po vás budou chtít za doklady a od kdy do kdy je expo otevřené. Většinou není možné nechat si zaslat číslo poštou, či pověřit někoho jeho vyzvednutím (to někdy jde), takže pokud jedete závodit do ciziny, počítejte s jedním nebo dvěma dny navíc. Expo zpravidla není oteřené v den závodu!

Další na řadě je pořádný spánek. Zkuste se aspoň tři dni před závodem dostatečně vyspat. Žádné velké pařby, grilovačky, ožíračky atd. Poslední týden už ani neplánujte žádné velké tréninky! Na to je pozdě. Na startovní čáře byste se měli cítit čerství a připravení poprat se i Stevenem Seagalem. Den před závodem byste si taky měli dát nějaké snadno stravitelné jídlo, protože opravdu trvá, než vaším trávením doputuje ke zdárnému konci. Jídlem běžců-šampionů jsou co? No přece těstoviny! :)

V den závodu hlavně musíte brzy vstát a zkusit i přes nervozitu do sebe nasoukat nějakou potravu. Ideálně aspoň 2h před samotným startem. Já mám štěstí, že moje oblíbená snídaně sestávající z vloček s bílým jogurtem a banánem patří mezi jedny z doporučovaných předběžeckých menu. Pokud startujete brzy, jako tomu bylo v Praze, raději porci trochu omezte. V úplně nejhorším případě, kdy vás náhodou během závodu dožene hlad, budete mít možnost ho zapudit tradičními banány, pomeranči a rozinkami, které jsou většinou k mání na každé občerstvovačce (cca každých 5km). Další podstatnou část, kterou byste měli zkusit vykonat doma je... no to co většina z nás dělá brzy potom, co vstane a nemyslím tím čištění zubů nebo sprchu. :) Opravdu doporučuji, pokud můžete, se vyhnout toi-toikám u startu. V Praze jich bylo více než dostatečné množství (díky, díkdy, díky!), takže se to dalo. V Paříži jich bylo kriticky nedostatečné množství a opravdu to nebylo ani.... k tomu. Prostě když musíš, tak musíš, ale když nemusíš, tak neriskuj. Hlavně nikdy nespoléhej na to, že po cestě ještě nějakou toaletu potkáš. Dost možná nepotkáš... a za některými křovíčky u cesty je situace  ještě horší než v kadibudkách. :)

Dorazte na místo startu aspoň hodinu předem, ideálně ještě dříve, abyste všechno stihli! Pamatujte, že s vámi běží několik tisíc lidí a mačkání, pobíhání, přecházení po startovním areálu proto trvá mnohem déle než normálně.

Pokud necestujete vyloženě z daleka, můžete přijet již v běžeckém + jedna, dvě teplé vrstvy navíc, které ze sebe budete moci sundat v některém z převlékacích stanů. Pokud je opravdu zima (13°C a méně), vezměte s sebou nějaké nahřívací gely, které se dají zakoupit snad v každé lékárně a při troše štěstí ho dostanete i v maratonském balíčku. Aplikujte před startem hlavně na nohy. Co můžu doporučit ještě více je jako hned druhou vrstvu použít staré oblečení, které se chystáte vyhodit/darovat/roztrhat na hadry. Svlékat se totiž budete muset dosti brzy, abyste si vystáli frontu na úschovnu a zbyla vám nějaká časová rezerva k protlačení se ke startu. Na startu si taky pravděpodobně ještě dost dlouho postojíte, protože většina z nás nevybíhá hned za elitou a něž se několika tisícová masa dá do pohybu, může to nějakou chvíli trvat, podle počtu závodníků i desítky minut... Jenže oblečení, co na sobě máte na startu navíc, už nemůžete dát do úschovny. Takže v případě zimy, můžete v davu i víc jak půl hodiny klepat kosu jen v tričku a kraťáskách. Spoléhat na to, že najdete svojí bundu na tom místě, kam jste si ji jen tak před startem položili, je opravdu velmi naivní. Nejlépe vychází si na běžecký úbor ještě vzít staré hadry a ty ze sebe těsně před vyběhnutím shodit na zem, kde je četa nebo potřební lidé pak milerádi odklidí. Vy na oplátku nebudete muset předčasně bojovat se zimou, únavou, ztuhlostí nebo dokonce křečemi.

Na druhou stranu uvědomte si, že při běhu se hodně zahřejete, takže i když je vám při stání v tílku zima, pocit při běhu může být tak_akorát. Přizpůsobte své oblečení aktuálnímu počasí a raději si na start vezměte běžecké outfity pro více podnebních variant. Nepoužité věci můžete s klidem nechat v úschovně.

Dávejte si pozor, že po dobu závodu by mělo být vidět vaše číslo, které se upíná vpředu a pohlídejte si, že jste neztratili čip, jinak zůstanete bez oficiálního času. Pak se zařaďte do startovního koridoru, který přísluší vaší výkonnostní kategorii a který vám byl přidělen při registraci (písmeno někde na startovním čísle a pozor velké F před číslem značí Female - žena :) ). Zkuste se opravdu držet přiděleného koridoru, protože když se procpete moc dopředu, budete ostatní závodníky brzdit a zvyšujete pravděpodobnost, že o vás někdo zakopne, což může skončit fatálně pro oba. Jedině pokud máte ověřeno (v tréninku, předchozí závody a pod.), že můžete pomýšlet na lepší nebo hroší čas, posuňte se do koridoru, kde sídlí vodiči vašeho očekávaného času.

A je to tu. Právě vybíhají Keňani, Etiopani, Maročani, Klárka, Sylva.... a my ostatní. :) Při průběhu startovní bránou se začíná měřit váš osobní čas. Pro kontrolu si pusťte stopky a aspoň prvních pár kilometrů si hlídejte tempo. Tuto část značně usnadňují vodiči, často vybavení barevnými balónky, s osobním časem, na který plánují přijít do cíle. Začátečníkovi doporučuji se jich držet. Často jsou i zdrojem podpory v nejhorších fázích závodu, ale taky jsou to jen lidi, proto většinou běhají po dvojicích, kdyby jeden musel z nějakého důvodu odstoupit. Zpočátku poběžíte ve větším chumlu, kde budete neustále někoho předbíhat a někdo zase vás... Nenechte se strhnout vlnou nadšení a spoustou energie, co ve vás tepe, hlídejte si hlavně čas. Každý kilometr na trati je přehledně značený. Je dobré si před každým závodem udělat na ruku pásku s výsledným časem rozepsaným na kilometry. Například pokud chci běžet maraton na 4:00, pak bych tam měla mít: 1. km 5:35, 2.km 11:00, 5.km .... atd. Pozor, počítejte s tím, že první polovinu až 30 km asi poběžíte o něco rychleji, pak vlivem únavy zpomalíte, takže si na první kilometry nedávejte ideální časové intervaly dle vzorce typu 240 minut / 42 km, abyste se do těch 4:00 opravdu vešli.

Důležité je hlavně nepřepálit, pokud vám začnou síly docházet příliš brzy, raději zpomalte. Krize přijde úplně vždycky. Téměř nikdo, pokud se opravdu snaží podat nejlepší výkon, nedoběhne do cíle půl/maratonu a neprohlásí: "Tak ještě jedno kolečko si dáme, ne?" Je otázkou, kdy by měla přijít. Očekávatelné rozmezí pro "náraz do zdi" je 28. - 35. km. Dobře trénovaní běžci třeba až 37. Pokud nastoupí už na 20. km u maratonu a na 10. u půlmaratonu, není to dobré a je lepší zpomalit než pak 10 - 12 km jít a umřít. Pro hobbíky, kteří mají natrénováno tak nějak napůl a je důležité se na každé občerstvovačce pořádně napít, i když aktuálně nemáte žízeň a hodit do sebe aspoň jeden kus ovoce nebo kostku cukru. Dostatek tekutin oddaluje příchod tzv. vytuhnutí svalů, což je jedna z nejhorších věcí, co vás někde v počátcích může potkat. Navíc ve chvíli, kdy už máte žízeň, tak je pozdě bycha honit! Dále je nutnost po cestě z kapsičky vylovit aspoň jeden speciální gel nebo energo tyčinku (gel má asi lepší konzistenci). Pro půlmaraton doporučuji první  "energetický doping" do sebe natlačit někde kolem 10. - 15. km, protože dál možná bude váš žaludek už dost protestovat. Pro maraton je lepší si jich vzít víc a začít celkem kdy libo.

Teď už se snad nemusíte ničeho neznámého bát, takže nažhavte gůgly, otevřte diáře a naplánujte si první závod. Hodně štěstí a ať to běhá!

Vítězství o prsa

Nedávno se na mě kamarádka-běžkyně-začátečnice obrátila s žádostí o doporučení obchodu se sportovní obuví v Praze. Když jsem se však zamyslela, co mně osobně nejvíc ulehčilo nikdy nekončící běžecké začátky a výrazně přispělo k dobrému pocitu z běhu, tak na pomyslném stupni vítězů rozhodně stála pořádná podprsenka.
Nějakou dobu jsem se svojí chloubu ženskosti snažila navléct do všeho možného. Jako první jsem si domů donesla tenkou látkovovou věc z pochybného kvaziťong obchůdku, ale nesporných kvalit. Hned v závěsu stál další jejich produkt, tentokráte již více sportovního charakteru, který se dal v nejteplejším počasí nosit i samostatně. Jenže věk nás obě (mě samozřejmě v pozitivním slova smyslu ;) ) poznamenal a opora nabízená podprsenkou pro... ehm... objemově prostornější partie začala býti nedostačující. Další volba tedy padla na horní díl mého starého běžeckého dresu v kombinaci s již zmiňovaným made_in_Vietnam. Na této dvojkombinaci jsem vydržela poměrně dlouho, protože moje běžecká aktivita byla tou dobou dosti v útlumu. Když jsem ale rozhodla do toho s vážnými úmysly praštit znova, vyplula dlouho opomíjená potřeba kvalitního držáku na zase o něco větší kokosy na povrch. No nedalo se nic dělat. Ale opět jsem měla pořádný kus štěstí a trochu méně rozumu. Náhodou jsem při vzácné toulce městem a s ještě vzácnější rodičovskou společností narazila na podprdu ve výprodeji v obchodě, kam zavítám maximálně 2x za rok. A padla mi jako ulitá. Bohužel to nebyl vítěz testu z časopisu běhej.com, kterého jsem tak zarytě chtěla někde ulovit, tak jsem její koupi odložila a šla o dům dál k výloze plné Adidas výrobků. Tam moje nadšení ihned zchladili chudou nabídkou, takže jsem ještě ráda utíkala pro svého Nike šampióna zpět. Jestli jste zvědaví, tak mám doma přesně tento kousek a jsme spolu všichni 4: ona, já a 2 prsa moc spokojené. :)

Každopádně tento článek by neměl být jen osobní zpovědí, co byste si při jeho čtení měly milé dámy uvědomit je, že trpět se nemusí! Běžecká podprsenka se vám totiž vždy vyplatí, i když to možná není nejlevnější artikl do výbavy a pravděpodobně při jejím lovu neuspějete hned napoprvé. Závěrem nemohu doporučit návštěvu obyčejného obchodu s podprsenkami, protože tam najdete pouze nějaké vedlejší produkty ze zbytků látek, které udrží leda mouše křidélka. Namiřte si to raději hned do oblíbeného sportovního krámku a nezapomínejte, že houpající se pár melounů je sice pěkný, jenže také  velmi bolestivý a gravitaci extrémně podporující zážitek, co za vyvolání slinění či dokonce infarktu u mužských spoluběžců nestojí. Podprsenka by přesně takovým nechtěným pohybům vašich předností měla zabránit, takže si své vnadné výstřihy nechce pro šéfa, zkušební komisi nebo chorvatského prodavače zmrzliny a vsaďte tentokrát raději na rozum a pohodlí.

Inovace, inovace, inovace

Konečně můžu s čistým svědomím trochu okomentovat můj poslední běžeckobotní arzenál - Inov8 f-lite 195. Cesta k nové obuvi byla opět docela trnitá. Po ne úplně vydařené anabázi s pražským Adidas storem jsem stejně skončila v Trailpointu a zase jsem brala hned první pár ze zkoušených bot. :)
Někdo řekne, že to byla hloupost. Někdo jiný, že odvaha, ale každopádně poprvé jsem je nazula až dva dni před Pražským půlmaratonem, abych zjistila, kde bude hrozit nějaký ten puchýř. Nebála jsem se ale moc, protože už v obchodě botky seděly jako ulité. A nakonec se taky ani v horkém testu žádný problém neukázal. Pokud chcete trošku experimentovat, ale bojíte se extrémů, Inov8 jsou pro vás ideální volba. Jsou neuvěřitelně lehké a dobře propustné, takže při větrném počasí cítíte, jak vám bota profukuje a při probíhání louží se vám hned zase vylije ven. Zpracování je více "sériové" než u Vivo, tedy nečekejte nějaký výjimečný design nebo patentované postupy a nenechte se vyděsit trošku lacinějším vzhledem. Podrážka je tak akorát tlustá/tenká a hlavně velice ohebná. Výdrž materiálu jsem otestovala na silnici, v lehkém terénu i na polních cestách a nemám co vytknout.
Druhý křest proběhl na maratonu v Paříži, kterým také prošly na jedničku. Rozhodně mě netížily, ale ke konci byla přeci jen nějaká podrážka na unavenou nožku příjemná, dokonce se nebojím říci, že nutná. Neumím si momentálně představit univerzálnější a zajímavější botu na českém trhu, takže naběhněte do obchodu, dokud ještě jsou!

Prostírejte stoly, přišli Hosté

Čas je drahý, takže ve zkratce: Disk, středa večer, uklízečka a závěrečná diskUse, aneb když v kině nic zajímavého není, je divadlo mnohem větší zábava.
Konečně si čtvrťáci z DAMU našli polohu, ve které se jim pohodlně sedí. Je to na kýblu ve hře Olivera Bukovského Hosté s podtitulem Komedie o lásce, naději, žížalách a hnoji. Doba: raný kapitalismus. Scéna: mladá přihlouplá dvojice zakládající hotel v bývalém prasečáku ve vesničce, kde svojí inteligencí značně převyšuje zbytek obyvatel a kam by se vydával jen blázen. Nakonec nepřijde blázen, ale nýmand, který je uctíván okolím až do bezvědomí. Servírují se mu vajíčka od slepičky Pinďulky, dolévá se mu bioslivovice, krmí se biookurkami, věší se mu na krk domácí uzeniny, dostává se mu pitoreskního tanečního představení, obrací se pro něj mrtvoly a nakonec si možná najde důvod nikdy neodejít. Zosobňuje naději farmářů na odbyt, paničky z metropole na intelektuální zábavu, Juty na provdání dcery, Kačenky a Erika na splacení úvěrů a hlavně naději, že poctivá práce se vždycky vyplatí. Nakonec jsou všichni svými touhami zdeformováni jako plechovka od piva pohorkou, až se z karikatur stanou ještě větší karikatury, i když už nám to nepřipadá možné.
Bukowského hra je českému prostředí velmi blízká a čtvrťákům z Damu ještě blíž. V jejich podání jsou Hosté vyváženě satiričtí, komediální a dokonce i tragičtí. Doufám, že se od nich moc daleko nevzdálí ani v dalších letech.

2 x Prague = Paris

Je to divné, ale nelze jinak! Musí to ven. :) Pochybuji, že ještě někdo přehlédl, že jsem byla v Paříži, takže rovnou k věci. Jaká byla?

Špinavá, 

tmavá, 

motorová, 

páchnoucí, 

makrónková,

studená,

větrná,

citrónová,

turistická,

čokoládová,

jazzová,

žlutá,

těstovinová,

ležérní,

kávová,

lososová,

černá,

promrzlá,

vínová,

zasraná,

sýrová,

bolestivá,

bagetová,

výborná,

nakupovací

a hlavně MARATONSKÁ!

Bylo to náročné, ale nesmírně inspirativní a jestli váháte, jděte do toho! Na půlmaratonu ještě lecjaký nedostatek zamaskujete, ale maraton vás prověří. Co jste mu dali, vám vrátí do posledního halíře. Nemusí to být zrovna v Paříži, protože nakonec to je vždycky jen boj proti sobě a se sebou. V každém případě vám garantuji nezapomenutelný zážitek, ať už samotný závod má jakýkoliv průběh.
Nakonec připojuji varování ministerstva zdravotnictví: opojení úspěchem vyvolává závislost.
Víc nepotřebujete vědět.

Kdopak by se paní Woolfové bál?

Kdo se bojí Virginie Woolfové je jeden z filmů, které pro mě mají větší rozměr než jen cesta do kina -> film -> cesta domů. Dostala jsem ho dávno, ještě na gymnáziu, v podobě dvou CD od výjimečného spolužáka z gymnázia (později i z MFF) Lukáše N., na kterého neprávem málo myslím a on zase vůbec nemyslí na mě. :) Pokud si dobře pamatuji, CD jsem povinně zkopírovala, protože Lukáš měl, a jistě pořád má, výborný vkus. Bohužel moje já bylo tehdy příliš rozervané, aby zvládlo bez přestávky tři hodiny konstantní nápor na centrální nervovou soustavu. Tak šel čas a jeden můj vztah vystřídal druhý, dokud v Oku zase neběžel nějaký historický koutek. K Virginii mě tedy přitáhl jiný Lukáš a za dosti jiných podmínek. Rozhodně se jednalo o jeden z mála případů, kdy jsme přišli do kina opravdu pozdě. :) Nakonec to však vůbec nevadilo, protože jestli jste z nějakého důvodu opovrhovali Elizabeth Taylorovou, třeba že příliš ječí a málo hraje, pak už nevím, co vám předhodit přímo pod nos, pokud po tomto filmu neuznáte její nejvyšší herecké kvality. Dokonce bych se nebála říci nejvyšší divadelní kvality!

Kdo se bojí V.W. totiž není film, to je dlouhá a laciná televizní inscenace, která se vůbec nesnaží si hrát na něco víc, než na psychologickou sondu do života staré rozvrácené dvojice. A co by bylo lepší sondou než dvojice mladá, plná ideálů? Kdybyste jen věděli, jak si je oba - paní Taylorová a pan Burton - během jednoho večera oškubají, vyšťaví, okleští a nakonec naservírují jako křehká naivní mláďata nějakého opeřence, určitě byste začali při pomyšlení na tento film slinit, že by i Pavlovovy psi záviděli. Oba novomanžele omámí alkoholem jako rajky, a když se začnou motat v kruhu, udělají si z jejich mozků ledovou tříšť, kterou jim dlouhým brčkem vycucnou skrz uši. Jejich prázdné schránky se potom stanou figurkami na vlastní životní šachovnici zatrpklé Marty a alkoholika George. Evidentně tuhle hru nehrají poprvé, ale možná to tentokrát bude naposledy. Tak kdopak se Virginie Woolfové bojí teď?

PS: Při psaní tohoto článku jsem Lukáše N. snad po roce zastihla na ICQ. Náhoda? Nemyslím. :)

Co mě naučil běh - poprvé

Dojmy z pražského půlMka pořád v mojí hlavě víří a rušivě narážejí do stěn z lebečních kostí, ale tenhle příspěvek se v ní napevno usadil již dříve a dneska byl při výklusu doladěn.
Tak co jsem se naučila při běhání?

> Vážit si svého těla. Určitě nepatří k nejkrásnějším a taky občas dělá problémy, ale doneslo mě docela spolehlivě na místa, kam se jiná těla ani neodvážila vkročit. A několikrát mě překvapilo, co dokáže, když musí. Spousta z vás si určitě myslíte, že jeho limity dobře znáte a povětšinou máte pravdu. Jsou to však limity, se kterými jsme se smířili. Byly vám dány a vy jste za ně posadili hlídací lvy. Všechna správná dobrodružství začínají, když vkročíte do jejich teritoria a z vaší mapy zmizí další bílý kousek označený hic sunt leones.

> Sebeuvědomění. Cesta běžce je povětšinou cestou osamělého vlka (což je divné přirovnání, není-liž pravda? vlci loví přece ve smečkách :) ). Je téměř jedno, jestli vás běží 11 tisíc nebo 1, protože ve finále ten boj je ve vaší hlavě. Slibuji vám, že běh vás naučí poslouchat svoje tělo. Poznáte, kdy simuluje a kdy si oprávněně stěžuje a když v téhle fázi selžete, dá vám to pěkně sežrat. Nejde ale jen o fyzično. To je dokonce bych řekla spíše side-effect. Zaručuji vám, že po první zdolané metě, vaše sebevědomí dostane takový kopanec, až dosáhnete únikové rychlosti. Pokud ne, tak jste mířili příliš nízko. Mnozí z nás při běhu prožíváme meditativní chvilky, kdy krajina ubíhá, sojky práskají naši polohu okolnímu světu lépe než GPS, ale my si tiše běžíme se svým problémem a analyzujeme ho z mnoha stran, což by nám neustálé a nutné checkování Facebůku nedovolilo. Osobně jsem takhle vyřešila nejeden zapeklitý integrál v době, kdy mi integrování přišlo zapeklité. :)

> Sebekontrola. Tahle vlastnost není obecně přenosná na jiné aktivity, ale údajně pokud činnost zvládnete zopakovat 21x, pak se z ní stává zvyk. Nevím, kolik opakování je třeba, ale ručím vám, že tak po třech měsících se z běhu stane dokonce silný návyk. I když strávíte celý propršený den u televize a půjdete si jen na hodinku zaběhat, nebudete ho považovat za promarněný. Když vynecháte, tak nastoupí trest v podobě večerní depky, pak už je jen na vás, jak se k běhu postavíte příště.

> Nekonečno. Hodně lidí postrádá motivaci k běhu, protože hubnutí povětšinou nestačí. To už bychom byli národem Pamel Andersonových. Je to paradoxní, protože cílů je v běhu nekonečně mnoho! Nejprve uběhnu 5km, pak uběhnu 7 km, pak uběhnu 5km za určený čas, pak 5km na silničním závodě, pak 5km v terénu, pak 5km v kopcích... Myslím, že inteligentnímu publiku to už dávno došlo. Já jsem na to přicházela střídavě několik let.

> Odpočinek je stejně důležitý jako práce. Možná máte dojem, že tahle pasáž je spíš o "normální" práci. Kupodivu není. Občas se běžec dostane do fáze, kdy ho svrbí prsty a raději by vázal tkaničky od maratónek, než by podle jeho měřítek den proflákal. Ale musí se přemoct, protože každá skořápka má svoje limity v pevnosti i tlaku. Najednou je nucen najít náhradní aktivity pro čas, kdy by normálně krosil okolní stezky s lehkostí lovce gazel (nebo hrochů :)). Takže najednou objevuje s očičkama široce otevřenýma, že v okolí je bazén a má dokonce i saunou, případně jsme ještě neviděli ten hrad, zajímavou vyhlídku nebo nenavštívili cukrárnu, kam jsem vždycky chtěla někoho zatáhnout. Konečně chápete, kde se vzal pojem aktivní odpočinek. :)

PS: Já vím. Vůbec to není kompletní výčet.
PS2: Já vím. Většina bude platit i na jiné sporty, ale těmi se tady momentálně nezabýváme. :)

Dívka na mostě

Vanessu Paradis, tedy Adele, nebaví už být pěkná ženská se sexy mezerou mezi zuby, co neumí říkat chlapům ne. Rozhodne se všechno rozseknout skokem z pařížského mostu, který naštěstí není ani dostatečně vysoký, ani pod ním není dostatečně silný proud, aby si roztomilá mademoiselle mohla nějak ublížit. I tak se pro jistotu hned vedle ní vyloupne švihák Gabor, který ji víceméně úspěšně přemluví ke kariéře figurantky vrhače nožů. Rozhodně jí to jde mnohem lépe než sebevraždění, za což asi může zvláštní telepatické pouto, které mezi ní a Gaborem vznikne. Hvězda obou smolařů začne znenadání stoupat, asi jako když vynásobením dvou záporných čísel dostanete číslo kladné. Jenomže aby jim to déle vydrželo, musela by se Vanessa naučit odolat i tomu sebehoršímu mužskému vábení.
Už nezbývá moc co dodat. Snad jen že film je černobílý, ale v tomto případě mi to nijak zvlášť nevadilo, i když jsem u fotek celkem zásadně proti černobílému nadužívání. Většinou jen maskuje nezvládnutou techniku. Čest výjimkám! Atmosféra je typicky francouzská, až to někdy štípne, obzvláště u sváděcí scény ve vlaku. Na takové kecy by snad nikdo s mozkem skočit nemohl, ale trocha kýče patří v zemi původu k slušným mravům.
Ještě jsem zapomněla dodat, jak jsem se potkala s dívkou na mostě já. Tak tady je:

Je fais du jogging

Dlouho, moc dlouho jsem váhala, zda o tom vůbec psát a nakonec, proč ne?
Tak jak se teda běhá v sevření Salévu, Jury a Alp?
Kde jinde jde vyběhnout z práce a zase se do ní v pohodě vrátit? (Kupodivu je tu i sprcha. :))
Kdy vás dámy s holemi a páni s psisky všech velikostí zdraví "Bonjour!" (S mým harmonogramem  spíš Bonsoir.)
Kdy budete jediná smrdící osoba ženského pohlaví v elasťáčcích, které již několik let přesluhují, protože Francouzky neperspirují?
Kde jinde vás bude předbíhat obtloustlý důchodce napasovaný v šusťákovce?
Kde jinde budete ostatní vyfluslé běžce svým zatvrzelým bonžůrrrrrováním prudit, aby se na vás i přes blížící se klinickou smrt usmívali a hezky pozdravili? :)
Kde jinde vám lesní kočka nevěnuje ani pohled, přestože parní válec by vám zdravé fuňení mohl závidět?
Kde jinde poběžíte vstříc červenajícímu se Mont Blancu a budete jediný, komu to bude připadat neobyčejné? (Jo, vím, už je to trapné, ale když on je navečer tak krásný!)
Kde jinde vás vyděsí důchodci v reflexních vestách, které si spletete s celníky, když jste si zrovna s sebou zapomněli legitimaci?
Kde jinde nebudete vědět, jak někomu vysvětlit, že je to přece tamtím směrem?
Kde jinde vás budou pánové zastavovat a žádat o slovíčko? :)
Kde jinde potkáte jezdce na koních i mezi paneláky? (Teď kde myslím civilizovaný svět.)
Kde jinde bude půda pěkně měkká, sluníčko svítící, ptáčci řvoucí a kytičky rozvité?
No klidně i doma!

Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně

Nene, tentokrát žádný roztřesený Shakespear. Tentokrát došlo na mojí vášeň - rozhlas. Možná je to tím, že gramofón byl první přístroj, který jsem se naučila ovládat. Možná proto, že v době nemoci jsem si kvůli bolestem hlavy nemohla číst, ani sledovat krabičku s hýbacími obrázky, a tak zbraní proti nudě mi zůstala jen z vinylu lisovaná kola. Možná i proto, že nedělní rozhlasové pohádky si pouštíme k obědu doteď. K tomu všemu jsem byla nemocná víc, než by mi bylo milé, takže času na poslech bylo dost a dost. Velkou sbírku LPček jsme nevlastnili, a stejně jsem pořád dokola poslouchala Panovu flétnu a hlavně Vinnetoua s Old Shatterhandem a Lovcem medvědů, které v těsném závěsu následoval příběh odehrávající se 2000 mil pod mořem, jehož hladinu akorát rozčísla šalupa, na níž vypluli z Aucklandu kluci, aby daleko od domova strávili dva roky prázdnin.

Každopádně odbíhám od tématu. Mnozí jistě víte, že Český Rozhlas Vltava spustil již před nějakou dobou server s názvem Hry a literatura ve streamu, kde po krátkou dobu nabízí k poslechu různé hry a záznamy literatury. A proč vám o tom říkám zrovna teď? Protože nabízí jednu z nejdokonalejších knižních dramatizací, v níž se sešly nejcharizmatičtější mužské hlasy: Jméno růže od Umberta Eca.

Pět hodin poskytuje mnohem více prostoru než stejnojmenný film pro přesné vylíčení koncilu, kdy zdánlivě vedlejší linka pojednávající o schůzce minoritů se zástupci Avignonského papeže, rozhoduje na dlouhou dobu budoucnost mnohých zúčastněných. Stejně tak je mnoho času věnováno více vzrušující části příběhu, v níž sledujeme Viléma z Baskervilu s žákem Adsonem z Melku, jak se snaží přijít na kloub podivným vraždám, které kosí hostitelské mnichy pěkně jednoho po druhém. Někdo se za každou cenu chce utajit, co skrývá tajemná, labyrintu podobná knihovna. Postupně skrze naše dva vypravěče odhalíme, že lidská duše může být temná, bez ohledu na šat, do kterého halí svoji pomíjivou schránku. Rozhlasové ztvárnění je velkou poctou výbornému literárnímu dílu, které však pro mnohé čtenáře představuje díky svému jazyku a prapodivné dobovitosti příliš tvrdý oříšek. Rozhodně se nestyďte znalost knihy zakládat na znalosti této hry.

PS: Na streamu už nejsou dostupné první díly. Pokud mi nevěříte, tak si aspoň na zkoušku (na vlastní nebezpečí!) stáhněte Jméno růže zde, ale ode mě to nemáte.

S metodou jde všechno snáz

V Madridu se protestuje proti zasedání Měnového fondu a vysoko nad vřavou má sedm lidí úplně odlišné starosti. Vlastně... Jsou tak odlišné? A co tam vlastně dělají? Někteří si myslí, že se ucházejí o místo u obří korporace, které moc chtějí, aby záhy zjistili, že jsou jen zmatení. Dokonce někteří místo ani vůbec nechtějí, přesto se výběrového řízení účastní! Další by pro něj možná i zabíjeli. Avšak všichni bez rozdílu jsou vtaženi do sociálního experimentu, který má vybrat toho opravdu nejlepšího adepta pro vedoucí pozici. Film vás nejprve trochu zmáčkne, potom dokonce přidusí, a nakonec uvolní svoje sevření, aby vás vypustil s pocitem, že za určitých podmínek byste snad ani raději nevítězili.
Snímek je to řádně ukecaný, protože co by se taky mohlo za zavřenými dveřmi jedné kanceláře zajímavého dít? Dialogy jsou ale perfektně vybroušené. Bez jakýkoliv konzervantů a umělých sladidel, které obyčejně zanechávají na jazyku nepříjemnou pachuť nevěrohodnosti. Pokud vám vadí španělština, tak tímto směrem se nevydávejte. Ostatní si rvěte vlasy, že negrabujete ČT 2!

Hlavolovci

Musím se přiznat že bez švédské trilogie Milénium, bych Lovce hlav vynechala. Na severské kinematografii něco je! Dle traileru by se mohlo zdát, že se jedná o akční film tentokrát pod taktovkou Norska a Dánska. Další omyl. Lovci hlav se mnohem více blíží černé komedii. Zaručuji vám, že se budete smát v nečekaných chvílích. Film sestává z dosti originálních scének spojených úplně klasickými akčními momenty.

Něco krátce k zápletce: Roger pracuje jako lovec hlav. Ve své práci je dobrý, přesto však jeho plat nepatří k nejvyšším, s čímž se těžko smiřuje. Aby si udržel svůj život na vysoké nožce, která přiléhá k jeho blonďaté ženě, chodí potají ochuzovat spoluobčany o cenná umělecká díla. Počíná si chytře. Nejprve si nechá vyrobit repliku, kterou dílo nahradí, takže dlouho není jeho zmizení odhaleno. Jednou však zákonitě musí narazit na mnohem zkušenějšího vlastníka výjimečně cenného uměleckého kusu, který sám zahrnul Rogera do své hry.

Zbytek si už ponechám pro sebe. Nerada bych vás připravila o vyvrcholení celé zápletky a na papíře by to stejně nevyznělo tak dobře. Až si naplánujete k večeři hlavonožce, určitě přizvěte ke stolu i Hlavolovce.

Kde koupit libru lidského masa?

I stalo se, že do Tábora zavítal s činohrou Jihočeského divadla Kupec Benátský a dožadoval se svého úpisu. Na úvod rozhodně doporučuji si něco o hře, jejím původu a námětech přečíst, než usednete do polstrovaných divadelních sedadel, protože její téma je již neaktuální. Pokud přijdete na představení o něco dříve a zakoupíte si za bídných 32 stříbrných program, dočtete se vše podstatné. Vynaložených peněz nebudete určitě litovat.

Postupně nám před očima vykrystalizují dvě dějové linie. Věčný židovsko-křesťanský spor lichváře Shylocka s obchodníkem Antoniem a pohádková cesta jeho přítele Bassania, který se snaží získat ruku milované Porcie. Bassanio nemá na cestu a námluvy dostatečné prostředky, proto poprosí svého nejlepšího přítele Antonia, zda by se nezaručil u Žida za jeho půjčku. Antonio sám má totiž všechny své finanční prostředky na moři, tudíž mu nemůže vypomoci hotovostí. Žid a křesťan se domluví na úpisu, který pokud Antonio nesplatí ve stanovený den, opravňuje Shylocka k vyříznutí libry masa z jeho těla. Původně závazek zní jako poměrně dobrý žert, ale Žid později hnán pomstou a zlobou na svou dceru, která utíká s Antoniovým přítelem Lorenzem a celým jeho pokladem, se rozhodne za každou cenu nárokovat svoje právo. Bassanio se vrací od své čerstvě nabyté manželky právě včas, aby...

Nutno dodat, že Shylockova postava vznikla na základě obecného povědomí o Židech, protože v té době byli z Anglie vykázáni. Naštěstí Williamovi nelze upřít snahu o plastičnost jednotlivých postav, která vyústí v nejsilnější moment celé hry.


Použiju ho jako návnadu na ryby. Když nikoho jím nenakrmím, nakrmím svou pomstu. Zneuctil mě. Připravil mě o půl milionu. Smál se mým ztrátám. Mým ziskům se jen vysmíval. Pohrdal mou rasou. Kazil mi obchody. Přátele mi odrazoval. Nepřátele ponoukal. A proč? Protože jsem Žid. Nemá Žid oči? Nemá Žid ruce, tělesná ústrojí a tvar, smysly, pocity a vášně? Není snad živ ze stejného jídla, nezraní ho stejná zbraň, netrpí snad stejnými nemocemi a neléčí ho stejný lék, není mu snad v zimě stejná zima a v létě stejné teplo jako křesťanovi? Když do nás píchnete, neteče z nás krev? Když nás lechtáte, nesmějeme se? Když nám dáte jed, neumřeme snad? Když nám ubližujete, nemáme se mstít? Když ve všem ostatním jsme jako vy, budem stejní i v tomhle. Když Žid ublíží křesťanovi, v co se změní láska k bližnímu? V pomstu. Když křesťan ublíží Židovi, k čemu vybízí ho ten křesťanský vzor? K pomstě. Teď udělám, co jste mne naučili, a budu zlý. A vemte jed na to, že vaši lekci ještě vylepším.

(William Shakespeare: Kupec benátský. Praha: TORST, 1999. III. I. 45. – 65. Překlad Martin Hilský)

Zdroj: Wiki

Dle mého názoru Benátský kupec není nejlepší Shakespearův kus a díky tomu je možná ještě těžší ho přesně vystihnout, aby oslovil současného diváka a jeho ukecanost nevyzněla příliš staticky. Tento úkol se Jihočechům nepodařilo zcela splnit. Slepý člověk = skoro já by Bassania (Ondřej Veselý), Graziana (Václav Liška), Antonia (Ondřej Volejník) i Lorenza (Pavel Oubram) těžko rozeznával, neboť herecké výkony byly bez chuti a bez zápachu. Pánové, nebojte se přidat volume a větší emoce. Jste na divadle! Porcie (Věra Veselá) a ostatní dámy byly příjemným protipólem nevýrazným mužům. Petr Šporcl a jeho Žid se po rozpačitém začátku vyloupl v příjemné překvapení. Kdykoliv byl na jevišti, jasně dominoval nad ostatními herci. Vedlejší role byly též obsazeny a zahrány velmi dobře.
Sečteno a podtrženo: celkový dojem velmi lehoučce na průměrem, ale na Shakespeara je i to výkon. Avšak příště bych doporučila při výběru repertoáru sáhnout trochu vedle.

Ženy z 6. patra

Při prohlížení nových trailerů na youtube mě nejvíce zaujal francouzský snímek Les femmes du 6ème étage. Pokud film vůbec v českých kinech běžel, tak mému radaru unikl. Naštěstí máme dnes všichni ty internety, tudíž nebude nikdo ochuzen o dnešní drobnou recenzi.
Snímek sleduje život v 60. letech v domácnosti dobře situované rodiny Joubertových, kterou právě opouští jejich francouzská služka. Na doporučení svých kamarádek se tentokrát  madame Joubert rozhodne dát přednost Španělce a po výběrovém řízení do zdánlivé rodinné idyly vstupuje tvrdohlavá María. Tím samozřejmě Suzanne porušila základní pravidlo úspěšné manželky, které praví, že služka má být zásadně stará a ošklivá. :) Takže jak asi už tušíte, María stojí za náhlým zájmem monsieura Jouberta o španělskou kulturu a politiku. Postupně s ním pronikáme do tajů 6. patra vyhrazeného pro vřelé španělské služebnictvo celého domu, které čím dál více vtahuje Jeana-Louise do svých tenat sestávajících z paelly, osobních problémů a potíží s defekací.
Film si udržuje svoje konstantní tempo s poměrně dobře zabalenými klišé, která včas ukončí vkusný závěr. Postavy nejsou přímo ploché, ale moc se o nich zase nedozvíme. Spíše působí jako skici, avšak bez nějaké té redukce nejde natočit žádný film. Třeba někdy nastanou dlouhé zimní večery a vy zrovna nebudete mít náladu na akční krvák, bezhlavou-bezpatou romantickou komedii nebo depresivní filosofické dílo, tak se zajděte podívat do 6. patra. Budete příjemně překvapeni.

Dýmka a klobouk

Nastal čas pokračovat v dodržování mého předsevzetí. Dnes se vracím zpět do neděle, do vypolstrovaného křesla, doprostřed druhé řady v mém oblíbeném kině Bio Oko. Díky bohu, že bylo tak pohodlné! V opačném případě bych se přizabila o lidi sedící všude kolem na možných i nemožných seslích při pokusu diskrétně opustit biograf. První půl hodinu jsem se tedy snažila si vzpomenout, na jaký film že jsme to vyrazili. Od začátku se na mě valila spousta klišé a ošklivý pes. Pokud je divákovi ve filmu hned na počátku polopaticky představen na svou dobu "nový" objev, pak jistě v průběhu filmu zachrání jednomu z aktérů život. Pokud se někdo rozhodně odejít ze služeb největšího zlouna všech zlounů, tak neodejde po svých. Pokud hodíte do vzduchu jablko, tak spadne dolů. Dobře. Uznávám. To už trochu přeháním. Každopádně Sherlock se tváří, že má rád Irenu. Watson se tváří, že má rád svojí ženu a Mrs. Hudson se ani nesnaží tvářit, že má ráda kozy a hady.
Pak už se jen jezdí vlakem, skáče z mostu, střílí, jezdí, střílí, střílí, vybuchuje, střílí, jezdí, chodí, jezdí na koni, střílí, mučí, vybuchuje, megavybuchuje, běhá, jezdí vlakem, mlátí a skáče.
Předpokládám, že mi navždy zůstane utajeno, proč si pan Ritchie vybral jako námět svého filmu Holmese a Watsona, když stejně dobrý akčňák mohl natočit s úplně anonymními postavami žijícími na konci 19. století. Suma sumárum hercům není co vytknout, film měl pár opravdu veselých momentů (tím pár myslím dva) a ženy zůstaly po celou dobu nudně-cudně zahalené (tím pádem přebytečné).
Pokud chcete vidět skutečného Sherlocka, nalaďte si BBC a připravte si nikotinové náplasti.

Ztraceni v Lese

Shodou okolností se mi na poslední chvíli podařilo sehnat lístky do Disku na inscenaci od pana Ostrovského s prostým názvem Les. Díla z katedry činoherní jsou pro mě většinou sázkou na jistotu, protože co se divadla týče, tak se považuji za konzervu a alternativy mě moc netáhnou.
Celou hru uvádí i doprovází úryvek z kusu světoznámé skupiny Dveře, což je určitě volba, kterou se nedá nic zkazit. Bohužel nadužívání úvodní melodie v průběhu celého představení, obzvláště v momentech, které by se dost možná obešly bez jakékoliv hudební vložky, mě začalo nejprve nudit, pak trochu štvát. Navíc se nebudu tvářit, že jsem celý úvodní "nástup" pochopila.
Hra se rozbíhá poměrně pomalu, což mělo vliv na můj doprovod, který v setmělém sále usnul. :)  Nejprve sledujeme Ajxuši, neteř majitelky panství, jak se snaží sjednat schůzku se svým milým (to je ale slovo! :)) Petrem Vosmibratovem, synem místního obchodníka. Schůzky jsou tajné, protože Raisa Gužmynská našla neteři lepšího nápadníka: zchudlého šlechtice Alexeje Bulanova. Představení se v podstatě točí kolem Raisy - typický příklad hloupé maloměšťačky, která si velmi ráda nechává pochlebovat, současně sedí na penězích jako kvočna a vymýšlí, jak získat mladého Bulanova sama pro sebe. Bulanov není proti, protože důležitá jsou vajíčka... ehm... peníze, které Raisa ještě neprorajsila. Celou "idylu" naruší příjezd synovce - tragéda pana Gennadije s hereckým kolegou - komikem Arkadijem. Gennadij se rozhodne nepřiznat svojí kočovnou kariéru a celou roli prokládá tragickými monology, jejichž účinkem je sám překvapen.
Celá hra by se dala charakterizovat slovem nevyrovnaná. To platí pro herecké výkony, scénu (proč na konci mluví do mikrofonu?) i dialogy, při nichž občas budete padat ze židle smíchy a občas nudou. Celý kus odtáhne Raisa v podání Anny Losové s představitelem Gennadije Vukem G. Čelebićem, kterým dobře sekundují Pavla Dostálová v roli Ajxuši a Patrik Děrgel coby Arkadij Štastlivec. Bohužel mě letošní čtvrťáci nedokázali úplně přesvědčit, že se to tak hluboko v lese opravdu stalo, ale vynaložených peněz nelituji.