pondělí 2. září 2013

Přechod rumunského pohoří Făgăraș – 1. díl

Se sestřenicí jsme se už na začátku léta domluvily, že zkusíme uskutečnit "přechod Fagaraše nebo prostě něco v Rumunsku". Klárka je v tomhle ohledu mnohem zkušenější horo-chodič i lezec, takže jsem věřila, že ví, co dělá. Já jsem teprve letos začala koketovat s ferratami a musím po tomto výletu říct, že to byly nejlépe investované peníze na světě.
Následující text je hlavně určen pro cestovatele, kteří se dobývat Fagaraš teprve chystají. Snažím se podávat hlavně praktické informace a zážitky, které bych před cestou sama ráda měla. Jakékoliv připomínky k obsahu i formě jsou vítány.
Přechod trasy Valea Mărului – chata Sambata nám trval 7 dní a uskutečnily jsme ho v srpnu 2013.
Autorem všech fotografií je Klára Jakešová.


Den –6. Přeprava

Nejlevněji a nejpříměji se do námi vybrané destinace – Sibiu – dá dostat autobusy Eurolines. Otevřená jízdenka vyjde jednu osobu na 2840 Kč, studenta do 25 let na 2556 Kč.

Bohužel dlouhé jízdy autobusem snáším velmi špatně a považuji se za amatérského milovníka železnice, tudíž jsem musela vyzkoušet i mezinárodní pokladnu ČD. Na pražské přepážce mě velmi příjemě překvapila obsluha. Paní Slavíková se s velkým nasazením snažila nás na místo určení přepravit co nejpohodlněji a nepříměji.
Nejvýhodněji nás nakonec vyšlo zakoupit jízdenku CityStar na trasu Praha–Sibiu. k tomu jsme pro jistotu přibraly pro každou tři místenky na sezení a jednu na lůžko na noční cestu zpět, to celé za cenu přibližně 3200 Kč/osoba. Bez místenek se však již celá trasa dala absolvovat za rovných 2759 Kč (přesněji 209 euro za obě). S každým dalším spolucestujícím (do max. počtu 5) cena jízdenky výrazně klesá.
Vybrali jsme spojení jen s jedním přestupem, protože úplně přímé ani neexistuje. Cestu jsem začínaly v rychlíku EN 477 Metropol vyjíždějícím minutu po půlnoci z Prahy do Budapešť Keleti, kde jsme měly jen 45 minut na přesedlání do IC 373 Transsylvania. V případě, že chcete přecházet pohoří z opačné strany, tento vlak končí až v Brasově. Spojení zpět bylo identické. Hned první z vlaků byl plný, proto jsme za místenky byly rády. Spánek vsedě mě ale neuspokojuje a tak jsem zvolila nejpohodlnější variantu: rozvalila jsem se s karimatkou a spacákem v uličce mezi další české (horo)cestovatele. Asi jsem si tak zajistila nejlepší odpočinek ze všech.


Lehátkový vůz.
Na cestě nás hned překvapily dvě věci: hodinový posun času a nečekaně pěkný maďarský vlak. Do Sibiu jsme ale i tak dorazily s více jak hodinovým mankem. Později jsme se ujistily, že nějaké to zpožděníčko je v Rumunsku evidentně běžnou záležitostí, obzvláště jedná-li se o vlaky nižších tříd.

Traveling in style.
 Poslední a snad i nejrychlejší alternativou pro cestu do Rumunska jsou aerolinky Tarom, které zrovna v době našeho odjezdu inzerovaly levné lety z Prahy do Cluje [Kluže], ale možná i na mnoho jiných rumunských letišť (a že jich tam mají!).  Bohužel webové stránky byly při všech pokusech o vyhledání spojení neustále mimo provoz, takže třeba budete mít víc štěstí.


Den 0. Praha – Sibiu

Do Sibiu jsme dorazily kolem 21:30 následujícího dne a proto jsme si už předem v ČR rezervovaly hostel a vytiskly mapku s cestou nádraží – ubytování. Ceny hostelů se v rumunských městech pohybují kolem 10 euro za lůžko v pokoji sdíleném s více lidmi. Náš Old Town hostel byl výborný svou polohou s okny přímo do náměstí Piața Mică i velmi čistými pokoji se dvěmi moderními koupelnami, které ale při naplněné kapacitě začaly nedostačovat. Obecně se dá říci, že hostely, které jsme navštívily, byly evidentně předělané staré byty, proto mají často pokoje průchozí. Z toho vyplývá, že místo v pokoji pro 10 lidí reálně bydlíte v pokoji pro 16. Je dobré mít toto na paměti, pokud vám bude nabídnuto si vybrat svoje lůžka dle vašeho uvážení. Doporučuji zvolit taková, aby se vám kolem nich netrousilo v noci zbytečně moc lidí. Navíc zrovna Old Town postrádal nějakou větší společenskou místnost. Byla k dispozici jen kuchyňka s pár židlemi a dvěma stolky, takže lidé měli tendence se shlukovat v pokojích a páchat tam různé společenské nepřístojnosti. Poslední připomínka: některé weby mylně informují, že v Old Townu je snídaně v ceně. Není. Za 5 lei můžete posnídat v nedaleké kavárně, ale my si raději v centru místního nočního života – Strada Nicolae Bălcescu – i po pokročilé 22. hodině sehnaly sladké pečivo. Pokud trváte na specifické potravině, pak se tamtéž nachází Billa otevřená do 24:00, i když s mnohem menším výběrem sortimentu než bývá u nás zvykem. Ale dá se tam koupit například káva 3v1 po 1ks. ;) Místní nejlevnější kávy a čaje, které můžete najít v některých ubytovacích zařízeních zdarma, většinou stojí za nic a to nejsem nadšený fanda instantních řešení.

Horší už byla situace se směnárnou, i když jedna nebo dvě byly otevřené do 21:00, nám to bylo málo. Nakonec nebylo zbytí a musely jsme vybrat z karty. Drobnou nepříjemnost vyvážila aspoň široká nabídka bankomatů.


Den 1. Sibiu – Valea Mărului – La Apa Cumpanita

Rumunská vnitrostátní vlaková přeprava rozlišuje 3 třídy vlaků, které se však dle našich zkušeností nemusí vůbec lišit kvalitou interiéru, ani délkou cesty. Popravdě moc jsme celý systém nepochopily a šly prostě po ceně.

První typ se značí R – Regio. Tyto vlaky vás vyjdou nejlevněji.
Druhý typ se jmenuje IR – Inter Regio. Cena oproti Regiu o 30–50% vyšší než u R. Nějaké zázračné urychlení cesty nejde automaticky očekávat. Intervaly jednotlivých IR vlaků se totiž také mezi sebou liší! Největší rozdíl mezi dojezdy R a IR, který jsme zaznamenaly, byla asi 1h na trase Sibiu–Brasov.
Poslední typ je IC – Inter City, který jsme ale bohužel samostatně ani jednou nevyužily.
Požadovaná spojení si můžete snadno najít přes vyhledávač.

Ještě v ČR jsme si obstaraly mapu, abychom mohly rovnou vyrazit. Mapa, jak se později ukázalo, také nebyla úplně aktualní. Chybí v ní asi dvě nové útulny – v Rumunsku zvané salvamont, které se pokusím v průběhu popisu doplnit.
Pro začátek našeho treku jsme si zvolily trochu netradiční nástupní místo – Valea Mărului, které jsme našly popasné jen v jednom průvodci od dvojice Klimša a Kráčalík: Rumunské hory [2002, 1. vydání]. Jak je patrné, průvodce to také nebyl zrovna posledního vydání a popisy tras v něm jsme v praxi neshledaly nejšťastnějšími. Obecně ho tedy na cestování po Fagaraši nemohu doporučit. Jedná se spíš o soubor jednodenních výletů do tohoto pohoří z různých nástupních míst, ve kterých se úplně ztrácí popis nějaké hřebenovky. Naštěstí jsme disponovaly i jinými materiály vytištěnými z webů a tak jsme všechny potřebné informace skládaly ad hoc.

Takto vybaveny jsme se další ráno kolem 8:30 vydaly za 5,4 lei/os. vlakem ze Sibiu do Valea Mărului. Cesta trvala asi 40 minut a samotný vlak již byl o poznání rumunštější. Doteď by mě zajímalo, jak se tam s námi cestující paní vyškrábaly.

Před každým sportovním výkonem není špatné se trochu protáhnout.

Stanici Valea Mărului tvořilo vlastně jen nádraží. Co by taky člověk čekal v místě s tak poetickým názvem jakým je Údolí jablek. Ihned po slanění z vlaku jsme se jaly studovat průvodce, jak že se na ten hřeben nejsnáze dostaneme. Zjistily jsme ale, že text nám vůbec nepomáhá v rozhodování, zda se vrhnout vlevo nebo vpravo, či snad přejít koleje? Pokusím se tedy co nejvěrněji popsat, jak jsme se nakonec hřebene opravdu dobraly. Myslím, že to byla pěkná cesta, takže ji mohu doporučit.

Postavily jsme se čelem k vlakové stanici a rozhodly se vydat neznatelnou pěšinkou vpravo. Po nějaké době jsme narazily na starou velmi zrezlou směrovku, na které se ještě s trochou úsilí dalo rozluštit Chica Pietrelor [Kika Pietrelor], což byl náš první cíl! Navedla nás na širší pohodlnou cestu, ze které jsme nijak neuhýbaly a došly tak až k širšímu potoku. Ten jsme suchou nohou přešly a nastoupily na prašnou silnici. Opět jsme se vydaly vpravo směrem k nedalekému lomu, ze kterého často vyjížděla obrovská auta. Lom  jsme minuly a stále pokračovaly širokou cestou, která mírně stoupala. Cestou jsme potkaly asi dvě opuštěná stavení. Nakonec jsme došly až k novému bílému domku maďarských chatařů, kteří nás pohostili domácím vínem a pečlivě nám vysvětlili, jak se dostaneme na hřeben. Bohužel kratší cestu jsme prý už minuly i přesto, že jsme se snažily dávat pozor. Možná jsme se jen občas nechaly unést sběrem ostružin a jahůdek, které kolem cesty v hojném počtu rostly. Nakonec jsme byly ještě obdarovány užitečnou poučku *ironičník*, že všichni "gypsies are thieves" kromě jednoho, kterého si majitel vydržoval na práci všeho druhu. Lidé jsou prostě různí, ale za rady týkající se nejbližší trasy i občerstvení jsme byly velmi vděčné.
Pokračovaly jsme silničkou až na její konec a pak vlevo po cestě, která na ni přímo navazovala. Postupně jsme se z pásma jehličnanů dostaly do nádherného bukového lesa, který byl v okolí cesty brutálně zdevastován těžkou technikou. Nakonec jsme vyšly na mýtině a stále se držely vyjeté stezky, která ji protínala a strmě stoupala. Na konci mýtinky jsme se vpravo napojily na dobře prošlápnutou cestu značenou červeným křížem a stoupaly pořád výš. Následovaly jsme kříž a opět jsme se ponořily do dubového lesa. Les postupně přešel v kleče a borůvčí, až jsme se konečně vyhouply na travnaté pláně a ocitly se tak na hřebeni. Tady začínala značka červeného pruhu. Té jsme se měly více či méně držet po celý příští týden. V dáli jsme sice slyšely hřmění, ale první den k nám byly hory milosrdné a deště nás minuly. V příštích dnech nám už štěstí tolik nepřálo.
Nakonec jsem zakempovaly v dobře chráněném místě v sedle La Apa Cumpanita (1807 m.n.m.), kde byl i slabší pramen vody.

Konečně na hřebeni.
Z popisů nedostatečnosti značení od ostatních cestovatelů i knih jsme měly trochu strach, avšak i tady Rumuni urazili kus cesty vpřed. Myslím, že teď ve Fagaraši zabloudíte jen těžko. Občas jsem měla dojem, že byl značkou červené čáry pokreslen každý třetí kámen. Člověk tak nemusel složitě přemýšlet, jak se v náročnějším terénu orientovat, protože značka téměř vždy kopírovala nejsnazší možnou trasu. Jedinou komplikací mohly být mlhy tak husté, že by se daly krájet leda motorovkou, ale pro všechny případy bylo ve vyšších polohách ponecháno staré značení tyčové.


Den 2. La Apa Cumpanita – Salvamont v údolí Scara

Citát pro tento den: "Fagaraš může i uprostřed léta dát najevo svou pověst chladného větrného a mokrého pohoří. Každý rok bývá o prázdninách období (1-2 týdny), během něhož  se rumunské Karpaty zahalí do mraků a je nevlídno. To se na Fagaraši čerti žení a sněžení nebo kroupy doprovázené vichřicí nejsou výjimkou. Často nezbývá než uniknout do Oltské nížiny. Proto je velmi důležité nepodceňovat výbavu. Nepromokavé oblečení, dobrý spacák a stan odolný vodě i větru jsou naprostou nutností. U ohně se na hřebenu neohřejete ani neusušíte, je celý holý a k hranici lesa je to daleko. Přechod celého hřebenu zabere sedmero dní, pokud počasí dovolí. Je dobré pečlivě naplánovat jídlo, protože jediná civilizace blízko hřebenu je u jezera Balea Lac. Jídlo sice nemusíte násobit dvěma, ale určitou rezervu pro špatné počasí přidejte do báglu a nezapomeňte ani na případné prodloužení treku o Piatru Craiului, resp. Iezer Papușa." Bulička: Rumunské Karpaty [2002, 1. vydání].

Ráno jsme se také probudily do pěkného počasí a hned, jak to bylo možné, se vydaly po značce. Bohužel počasí se po poledni začalo kazit. Najednou se asi během 5 minut zrovna v té nejtechničtější části dne zespoda přihnala mračna mlhy a všechno zahalila. Viditelnost klesla tak na 2 metry. Za dalších 5 minut začalo pršet. Nejdřív málo, pak se spustil poctivý liják. Naštěstí jsem si stihla spacák zabalit do igelitky a přes tašku přehodit pláštěnku. Klárka měla na rozdíl ode mě nepromokavý obal na batoh, který je pro takové situace asi nejpraktičtější. Tak jsme střídavě popocházely a popolézaly po navlhlé a studené skále. Asi na dvou úsecích bylo vidět, že zde původně byly i řetězy, ale asi je místní legendami opředení zloději odnesli do sběrných surovin. Na druhou stranu ani mně – člověku, co se bojí výšek – nepřišly úseky tak náročné, aby byly skutečně potřeba. I s těžkými batohy a namoklou skálou se dal úsek celkem dobře jít/lézt. Možná mi na druhou stranu mlha taky udělala obří službu a skryla mi výhled dolů, takže jsem neměla ponětí, do čeho bych v případě uklouznutí zahučela.
Když jsme za stále hustého deště vylezly na planinku, naskytl se nám výhled na nejbližší vrchol skrytý v bouřce a značka nás bohužel vedla přímo na něj. Slezly jsme na moje naléhání tak raději trochu dolů, protože podle blesků a téměř okamžitě za nimi se ozývajících hromů jsem usoudila, že fagarašští čerti se rozhodli oženit zrovna na našem kopci. Po 20 minutách se bouřka posunula a tak jsme se co nejrychleji vydaly přes vrchol. Déšť stále neustával, ale přiznám se, že v této fázi mi to už bylo jedno. Hlavně jsem se chtěla vyhnout nějakému zbloudilému blesku a tak jsem se snažila jít co nejrychleji. Jako na potvoru stoupavé úseky ne a ne skončit. Nahoře se nám pak naskytl doslova spásný obrázek. Věděly jsme, že v údolí by měl být velmi starý salvamont, bohužel podle popisů plný odpadků fyzikálních i biologických –> takže nepoužitelný. Mezi tím ale stihli Rumuni, které za jejich prozíravost musíme blahořečit, postavit salvamont nový! Z kopce jsme rychle pospíchaly k bílému stavení s červeným křížem na střeše a doufaly, že bude v lepším stavu než vedle stojící boudička.

Salvamont. Klárka chodila pravidelně běhat po večerech kopce a sbírala z nich krásné výhled.

Nebudu nikoho dlouze napínat. Uvnitř vypadal velmi nově a čistě. Nacházelo se v něm 16 palandových lůžek s dřevotřískovými deskami místo matrací. Po rozvinutí karimatky a spacáku úplně luxusní spaní! Celkem by se ale do celé budovy vešlo mnohem více lidí, jen by se někteří museli smířit s podlahou. Ihned jsme si zabraly dvě místa a uvítaly se s již nastěhovanými podnájemníky. Překvapilo nás opět, jak dobře Rumuni ovládají angličtinu.

Naše luxusní spaní.

Začaly jsme ihned kontrolovat škody v podobě promoklého vybavení. Kromě provlhlých bot a vlhkého oblečení, které jsme měly v dešti na sobě, jsme kupodivu vyvázly bez ztráty kytičky, snad i díky pečlivému balení věcí do igelitek. Bohužel se promoknutí podepsalo na mém zdraví, ale naštěstí jsem se z toho během týdne vylízala a v cestování mě to nijak neomezovalo.
Déšť nepřestával a postupně se začalo naše dočasné bydliště plnit. Mezi nově příchozími byli i dva Češi – Mára a Ondra, se kterými jsme se skvěle zasmály a doufám, že došli domů ve zdraví. Brali cestu mnohem vážněji a méně odpočinkově než my a tak určitě celé pohoří za 4 dni přelétli. Déšť v pozdním odpoledni na chvíli ustal a někteří se proto rozhodli raději pro stany. I přes naše rozmlouvání neposlechli a všichni pak zaplakali nad výdělkem. Hory nám totiž ještě darovaly absolutně spektakulární západ slunce a pak přes noc přichystaly peklo v podobě několika bouřek a velmi vydatných dešťů, které vytrvale bubnovaly do střechy našeho obydlí až do 10:00 následujícího dne. Zajímavé bylo, že jeden z Rumunů toto očekával právě díky nápadně pěknému západu slunce. Náš stan by jistě takový nápor vody nevydržel a minimálně zespoda by promokl. Kdo ví, kolik věcí bychom tak musely odepsat ze seznamu k okamžitému použití. Prostě jsme ke vší smůle měly i pořádný kus štěstí.




O nejobtížnější části cesty zase někdy příště. :)

2 komentáře:

  1. Ten Salvamont si zabrala fakt dobre, to se mi libi.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Tome! To fotila Klárka všechno. Ona je fakt dobrá. ;)

    OdpovědětVymazat