Poslední letní filmové zavařování

Jsem ve fázi odmítání. Můj mozek si odmítá připustit, že je podzim. Film Nejvyšší nabídka pro mě symboliku podzimu vystihnul lépe než samotné počasí. Nálada, která po něm v člověku zůstane, je trochu studená, lepivá a snad i vlhká.
Italská režisérská ruka se tentokrát rozpřáhla, jako by se snažila dirigovat jednu z posledních velkých tragických árií v La Scalle. Hlavní postava má skvělý styl, jí ve vytříbených restauracích, vlastní obří kolekci rukavic a sbírá krásné umění. Do poloviny filmu velmi zajímavý příběh, i když nedá se označit za vyloženě pohlcující. Odmítavé scény plynule přecházející v omluvné byly u hrdinky až za hranicí snesitelnosti, ale zamilovaný dvanácterák je příliš hluboko zabředlý ve svojí samolibosti, přesvědčený o bravurnosti svojí taktiky.
A tak přichází závěr – katastrofa a katarze. Z miliónu možných závěrů ten nejpodivnější, ale budiž.
Na poctivém řemeslu je vždy co oceňovat.