Dvacet tisíc stránek

Konečně v ČR. Konečně nová sezóna v DISKu. A co je lepšího, když se zrovna vrátíte ze Švýcarska, než jít na švýcarskou hru? Všechno je ještě pěkně čerstvé a křupavé jako teplé croissanty.

Protože v každé zemi něco shnilého smrdí, tak Lukas Bärfuss napsal příběh o Tonym. Tony je obyčejný kluk, který se potácí životem bez cíle – až do chvíle, kdy mu na hlavu spadne dvacet tisíc stránek spisu o Švýcarsku za druhé světové války. Stane se zázrak. Veškerý obsah tohoto pojednání se mu nahraje do paměti.

Švýcarsko má totiž taky pár nepříjemných dějinných míst, ostatně jako my, jako Německo, jako celá poválečná a post-komunistická Evropa. Jejich frustrace vyplývá z toho, kým se museli stát, aby si za války udrželi svou neutralitu. Jaká to asi byla neutralita, když byli obklopeni velkými fašistickými mocnostmi ze všech stran?

Tleskám odvaze letošních třeťáků z katedry činohry a čtvrťáku z dramaturgie, protože si nevybrali snadné téma, přesto hru dotáhli do vítězného konce. Ústřední motiv asi nevyzní většině lidí sexy, v kombinaci s archetypálností Bärfussových postav možná ani není taková legrace je hrát. Ale studentům DAMU se povedlo pro mě do té doby něco neuvěřitelného. Hra je v třeťáckém podání tragická, burcující i zábavná zároveň. Dokázali totiž najít vzácnou rovnováhu. Udrželi si odstup od patosu a moralizování, současně však nesklouzli k veselohraní a při komice nepřekročili hranici dobrého vkusu.

Jak se tedy má Tony vyrovnat s vinou, o kterou nestál, kterou nezpůsobil, o které nikdo nechce slyšet? Jak nezapomínat na historii a současně se jí nenechat převálcovat?

Nepřipadá vám to nějak povědomé?

Odpovědi se sice nedozvíte, ale přesto (nebo právě proto) jděte do DISKu a zúčastněte se jejich konkurzu. Hledání je občas to jediné, co zbývá.