Kdopak by se paní Woolfové bál?

Kdo se bojí Virginie Woolfové je jeden z filmů, které pro mě mají větší rozměr než jen cesta do kina -> film -> cesta domů. Dostala jsem ho dávno, ještě na gymnáziu, v podobě dvou CD od výjimečného spolužáka z gymnázia (později i z MFF) Lukáše N., na kterého neprávem málo myslím a on zase vůbec nemyslí na mě. :) Pokud si dobře pamatuji, CD jsem povinně zkopírovala, protože Lukáš měl, a jistě pořád má, výborný vkus. Bohužel moje já bylo tehdy příliš rozervané, aby zvládlo bez přestávky tři hodiny konstantní nápor na centrální nervovou soustavu. Tak šel čas a jeden můj vztah vystřídal druhý, dokud v Oku zase neběžel nějaký historický koutek. K Virginii mě tedy přitáhl jiný Lukáš a za dosti jiných podmínek. Rozhodně se jednalo o jeden z mála případů, kdy jsme přišli do kina opravdu pozdě. :) Nakonec to však vůbec nevadilo, protože jestli jste z nějakého důvodu opovrhovali Elizabeth Taylorovou, třeba že příliš ječí a málo hraje, pak už nevím, co vám předhodit přímo pod nos, pokud po tomto filmu neuznáte její nejvyšší herecké kvality. Dokonce bych se nebála říci nejvyšší divadelní kvality!

Kdo se bojí V.W. totiž není film, to je dlouhá a laciná televizní inscenace, která se vůbec nesnaží si hrát na něco víc, než na psychologickou sondu do života staré rozvrácené dvojice. A co by bylo lepší sondou než dvojice mladá, plná ideálů? Kdybyste jen věděli, jak si je oba - paní Taylorová a pan Burton - během jednoho večera oškubají, vyšťaví, okleští a nakonec naservírují jako křehká naivní mláďata nějakého opeřence, určitě byste začali při pomyšlení na tento film slinit, že by i Pavlovovy psi záviděli. Oba novomanžele omámí alkoholem jako rajky, a když se začnou motat v kruhu, udělají si z jejich mozků ledovou tříšť, kterou jim dlouhým brčkem vycucnou skrz uši. Jejich prázdné schránky se potom stanou figurkami na vlastní životní šachovnici zatrpklé Marty a alkoholika George. Evidentně tuhle hru nehrají poprvé, ale možná to tentokrát bude naposledy. Tak kdopak se Virginie Woolfové bojí teď?

PS: Při psaní tohoto článku jsem Lukáše N. snad po roce zastihla na ICQ. Náhoda? Nemyslím. :)