Melancholie na nebi hlubokém

Po delší době jsem zavítala do kina Světozor na Larse von Triera a jeho Melancholii. Po povinné čtvrthodince reklam, z nichž některé byly dokonce vtipné, konečně zaduněl přemocný Wagner a modrá planeta se vyloupla na černém plátně.
Sledovat Melancholii je jako číst Kafku. Trochu vám uniká, proč se tak postavy chovají, trochu jim rozumíte, trochu se nudíte a trochu jste zvědaví, co se bude dít dál, i když vám dávno na hodině literatury prozradili děj. Pokud máte rádi Tristana a Isoldu, audiovizuální onanování, anglická panství, nahotu a nemáte rádi svatby, pak se běžte melancholit a řekně te mi:

Proč je ale na na hřišti s osmnácti jamkami jamka s číslem 19? 

Proč sakra nešlo přejít ten most?

A proč mají ve Světozoru tak nepohodlné sedačky?