čtvrtek 15. května 2014

Marat-off Praha 2014

Tak jo. Tak jo. Zkusím to rychle a stručně. Jaký to bylo? Ideální (jako vždy) rozhodně ne, ale co už... Takové věci už neprožívám jako dřív. Zhnisaná noha se zahojila, zánět průdušek odvály hašlerky... Šla jsem na start s tím, že kam doběhnu, tam doběhnu a nenechám si vzít požitek z nádherné Prahy, ideálního počasí, kamarádů podél trati a občerstvovacích stanic na každém 3. km. Taková konstelace se člověku nikde jinde než na pražském maratonu nepoštěstí. Takže jsem na startu stála úplně v klidu a dokonce jsem se hrozně těšila, jakej to bude skvělej tréninkovej den. Jak si to na rozdíl od těch, kterým o něco opravdu šlo, užiju.
Jenže jsem si večer před tím do kožichu nasadila šotka v podobě nejdokonalejší spolužačky na světě – Marušky a ta mi to prostě nedovolila vzdát ani ve chvíli, kdy bych všem tvrdila, že umírám a i kdyby za těch 7 km v cíli byla živá voda, že se tam nedoplazím ani po čtyřech. No doplazila, nebo spíš doběhlo-belhala. Že to bylo nejdelších 7 km v životě, to vám asi nemusím vysvětlovat. Co bych si bez mých úžasných kamarádů v životě počala?
Takže všem, kdo jste poctivě fandili, moc děkuji. Ale moc vás fandících nebylo! Když už tam stojím, tak nekoukám, ale valím jednu vtipnou hlášku za druhou.
Na příští ročník vám něco poradím.
Třeba: "Nedělej hééérečku!" Nebo: "Bolest je dočasná, sláva je věčná!"
Aneb organizace se dá naplánovat horem dolem a zlatou známku od IAAF má Praha zaslouženě, ale atmosféru si vytváříme jen my všichni sobě navzájem a každý sám. Určitě by se slušelo celé Evropě, která tam se mnou běžela, ukázat, že nejsme studení rypáci. Protože nejsme. My se jen moc stydíme...

Co závěrem? Každá správná bajka má mít poučení, takže já si píšu, že už nikdy nechci něco takového jako maraton běžet a moc se na vás těším zase za rok!

Žádné komentáře:

Okomentovat