Pan Polštář v Činoherním klubu

Jak poetický název, že? Ale skrývá se za ním doprdele brutální hra.

Pan P. pro svého mladého autora – Martina McDonagha – posbíral v Británii i Americe hned několik cen. Určitě po právu. Některá dějová vyústění nejsou vyloženě originální, ale zbytek bohatě stačí k tomu, aby si všechny chvály zasloužil.
Jako vždy bych z děje nerada vyzradila příliš mnoho, abych nikomu nezkazila zážitek. Úvodní scénu si však načrtnout troufnu.
Katurian je předveden na komisařství, kde je vyslýchán dvěma drsnými detektivy kvůli svým povídkám. Osobně jsem v tuto chvíli očekávala agitku na lidsko-právní téma týkající se svobody projevu, dokud jsem se nedozvěděla, že v Katurianových povídkách velmi často brutálně umírají děti. A děti se zrovna v okolí začaly ztrácet.

A nejhorší je, že se občas dobře zasmějete!

Pan Polštář v podání Činoherního klubu je jednoduše famózní a už ho nikdy nechci vidět.

Zdroj: Web činoherního klubu.

Přechod rumunského pohoří Făgăraș – 2. díl

Pokračování Přechod rumunského pohoří Făgăraș – 1. díl.


Den 3 Refugio Scara – Lac Caltun

V noci se vrátily bouřky a vydatně pršelo až do 10:00. Ihned, jak déšť začal ustávat, jsme se zabalily a vydaly na další cestu. Měly jsme zdolat nejobtížnější část treku – tzv. Strungu Domnei a Strungu Dracului. Nejprve však naše cesta stoupala až na vrchol Saratii (2365 m.n.m.). Za vrcholem se nám konečně naskytl výhled na tolik očekávaný skalnatý hřebínek ohodnocený na stupnici UIAA č. 1. Popravdě jsem neměla před cestou moc tušení, co si pod tím představit.  Ve skutečnosti se jednalo o technicky náročnější chodecko-lezecký úsek. Obzvláště na obtíž jsou tu velké batohy, jinak by mi asi připadal zábavnější. Vyskytují se zde i části z řetězy ferratovitého typu asi do stupně obtížnosti B kombinované s přelézáním a prolézáním různých skalních průrev i balvanů.  Hřeben je velmi exponovaný, takže v případě opravdu špatného počasí doporučuji se mu spíše vyhnout po žluté značce, která obchází většinu nepříjemného klesání. V případě mírnějšího deště, který nás chytil zrovna v úseku vedoucím dolů, skály kloužou a je tedy potřeba být obzvláště opatrný i za cenu pomalejšího postupu. Doporučuji se pečlivě držet značek. Zkoušela jsem některé úseky obejít a málem se mi to nevyplatilo.

Výhled na Negoiu a Strungu Doamnei.

Úsek s řetězy.

Nám Strunga Domnei zabrala asi 3h, ale hned poté jsme ještě moc odpočívat nemohly. Plynule na ni navazuje výšlap na druhý nejvyšší vrchol Fagaraše – Negoiu, kde už nás čekala jen pořádná horská kosa.

Dobyly jsme Negoiu (2535 m. n. m.).

Bohužel/bohudík Strunga Dracului je z důvodu závalu nepřístupná, takže jsme to vzaly rovnou směr Lac Caltun. Zde se nachází snad nejstarší útulna v oblasti, kam se pohodlně vejde 10 lidí, ale v případě nutnosti údajně mnohem více. Je vybavena stolem a lavicemi, takže se dá celkem bez problémů kuchtit i uvnitř. V době našeho příchodu byl salvamont již beznadějně obsazený, tak nám nezbylo než zase vybalit stan.

Lac Caltun.

Den 4. Lac Caltun – Lac Capra

Z Lac Caltun jsme se po 4h středně technického pochodu dostaly k místní velké atrakci – Transylvánské silnici. Je to jediná dálnice alpského typu v Rumunsku. U Caucescova tunelu jsme se zastavily na oběd v jedné z luxusních chat sedících na břehu Lac Balea. Oběd sestávající z mitatei (místní výbroná obdoba čivabčiči :)) hranolek, piva, kafe a zákusku jsme daly 55 lei. Naštěstí je k mání i levnější varianta. Na nedalekém tržišti lze sehnat, jak mitatei, tak například místní výborné masové závitky ve vinném či zelném listě s kukuřičnou kaší za cenu kolem 10 lei. My jsme si ale rády připlatily za možnost sezení v teple a pozorování déšťové nadílky skrze okna.

Lac Balea.

Tržiště jsme měly v merku z jednoho důvodu: doplnění zásob. Domácí sýry, salámy a vína jsme si prostě nemohly nechat ujít. I když 30-40 lei/kg nebylo zrovna málo, rozhodně jsme nelitovaly. A jako sladkou tečku jsme si na zítřejší snídani odnesly výborný koláč.

Domácí dokonale mňámózní výrobky.

U Lac Balea jsme potkaly početnou slovenskou výpravu, která chtěla zde svůj trek ukončit. Člověk by čekal, že na takovém místě bude snadné nasednout na autobus nebo taxík a vzít to šupem někam do civilizace. To by se ale ten člověk pěkně splet', neboť sem žádné autobusy a taxíky nejezdí. Bratia od Tatier tak zůstali odkázáni pouze na stop, což mohlo být dosti problematické. Rumuni sem jezdili s celými rodinami, a tak míst neměly rozhodně nazbyt. Doufám, že se jim nakonec všem podařilo dobrat se spásného konce a dostali se včas domů.

My jsme volky nevolky musely na nedaleký kopec k Lac Capra, kde jsme rozbalily ležení. Místo to bylo opět krásné, ale již od brzkého rána se nám kolem stanu trousili výletníci od silnice a dokonce se kolem běžel jeden ultramaraton (více o závodu na stránkách 2x2).

Den 5. Lac Capra – Cabana Podragu

Po Stunze Domnei jsem si myslela, že nejtěžší máme za sebou. Jak se ukázalo, rumunské hory nelze podceňovat. Cesta se mi zdála dosti technická a hlavně nás ještě čekaly Tři kroky od smrti. Tento úsek se dá také obejít po modré (pravděpodobně není na mapě). My přece nejsme žádná béčka (zasvěcení vědí ;) ) a tak jsme se rozhodly pokusit štěstěnu. V podstatě se jedná o kratší ferratový úsek, nám zabral asi 1h, s řetězy a ocelovými lany, které však nejsou v nejlepší kondici = jsou roztřepená. Hned na počátku cesty nás nepotěšil pomníček Čechovi Josefu Strakovi, který zde tragicky zahynul. Na druhou stranu když jsem to dala já, tak to určitě zvládne milý čtenář též.

Řetězy nebyly zrovna v hvězdném stavu.

Pak následovalo náročné stoupání na Varful Mircii, odtud jsme pokračovaly traverzem po velmi úzkém chodníčku zakončeném celkem nevyzpytatelným sestupem k Saua Podragului. Při sestupu doporučuji nespěchat, neboť kameny trčí ven po vrstevnici a je tedy snadné po nich uklouznout, i když není vlhko.

Na chatě se určitě dá zakoupit káva, čaj, pivo a polévka. Možná mají širší menu, ale s proviantem od Lac Balea jsme neměly potřebu je testovat. Obsluha nám nabila mobilní telefony, ale až po 20:00 kdy naběhnou generátory. V horách je totiž možné občas chytit mobilní signál a my jsme toho celkem rády občas využívaly, aby si doma nemysleli, že nás něco snědlo.

Pokud byste chtěli chatu využít k přenocování, tak na mě lůžka nepůsobila vůbec útulně. O stavu toalet a dalších věcí se snad radši pro případ, že zrovna obědváte, nebudu vyjadřovat. My jsme tak po našem brzkém příchodu zakempovaly poblíž jezera a znaužily ho k hygieně různého druhu.

Den 6. Cabana Podragu – L. E. Valea Rea

Od Cabany jsme zpět vystoupaly na hřeben. Tato část cesty by se konečně dala označit za jednoduchou a hřebenovou. Cíl je samozřejmě nejvyšší vrchol Rumunska – Moldoveanu. Doporučuji nechat batohy na Vistea Mare, s sebou si vzít jen pas, peníze a něco na oslavu (třeba radler ;)).

Vrcholový radler.

Odtud je to na vrchol Moldoveanu jen 15 minut, ale cesta není vhodná pro velká zavazadla. Počítejte zde také s hustým provozem, ale když budete mít štěstí na počasí, výhledy z M. rozhodně stojí za to.

Po slezu z M., za Vf. Galasescu Mic narazíte na celekem pěkné refugio, cca 2h před od L. E. Valea Rea. Většina lidí kempuje ve Valea Rea, ale o kousek dál je mnohem malebnější L. E. Valea Rea, kde je i vydadný pramen.

Filosofská hodinka před soumrakem.

Den 7. L. E. Valea Rea – Valea Turistic Sambata

Vlastně poslední pořádně trekovací den naší cesty. Tady už byla cesta jednoduchá. Cestou potkáte ještě jedno refugio, někde kolem Fereastra Mica. Pak už je to jen sešup dolů. Po hodině či dvou dojdete k chatě Sambatei, kde se můžete osvěžit pořádnou porcí polévky, pivem, kávou, čajem a možná něčím sladkým. Šíře nabídky závisí na místní obsluze, která nebyla zrovna přívětivá. Pak se jde dále lesem až k Centre Turistic, kde už kempuje po lese poměrně dost místních a voda zde bude pitná leda se Sanosylem. Po doptání najdete i venkovní restauraci, která je sice vzhledme k prostředí nóbl, ale co se dalo dělat.

Dle průvodce se někde v okolí měly nacházet dřevěné kostely, ale bohužel se nám jich nepodařilo dopátrat.

Příroda umí stavět nejlépe a nejvelkolepěji.

Den 8. Valea Turisti Sambata – Brasov

Jedinou možností, jak se z místa dostat, byl bohužel stop. Pokud se vám nechce šlapat hodně kilometrů po silnici na vydatně obnaženém slunci. Provoz byl na silničce hustý a tak se nám asi po 5 minutách poštěstilo. Sice jsme schytaly největší křáp široko daleko, ale přiblížil nás o notný kus cesty k nejbližšímu nádraží. Nakonec jsme pomocí ještě dalších dvou stopů doputovaly až přímo před nádraží s nápisem Fagaras. Ohromilo mě, že jsme na silnici nestrávily máváním snad déle než 5 minut. Všichni se nám snažili pomoci, i ti, kdo neměli absolutně ponětí, co chceme. V tom bychom si z Rumunů měli vzít příklad.

Ve Fagaraši jsme nasedly na vláček a za 3h jsme se už procházely v Brasově. Městy vás ale dnes už nebudu unavovat.

Vlak byl opět nečekaně pěkný.

Dodatek: Ve většině průvodů jsme se dočetly, že Češi jsou hrozná prasata a zanechávají na rumunských horách spoustu odpadků. Odpadků je skutečně možné potkat nezvykle mnoho. Poctivě jsme se snažily určit jejich původ a ani jeden jsme neshledaly českým. Aspoň něco se u nás změnilo k lepšímu tak, že to poznají i v daleké Transylvánii.

Hrdina dne

Nezachránil mi život, ani život mojí kočičky. Pavel H. mi vrátil mojí peněženku i s plným obnosem, kreditními kartami, pracovními průkazy a dalšími průkazy všeho druhu. A za to jsem mu moc vděčná.

Další den pan L. ztratil drahá sluchátka i s přehrávačkou v jedné Bille na Praze 6. A hle, paní prodavačky našly, několik dní uschovaly, a když se konečně po samohracím zařízení začal shánět, navrátily zpět.

Když na Vám poleze deprese, vzpomeňte si na dva spravedlivé. Najít zbylých osm je už na vás. Věřím, že tu někde jsou.
Pro můj všední život jsou takoví lidé mnohem důležitější než všichni šašci ve vládě/ v práci/ ve škole. Jsou to přesně ti lidé, kteří mi dávají naději, že bude líp.