Theodor Pištěl a Stanislav se Kolíbal

Bydlet v Praze má jedině smysl, pokud člověk aspoň občas zabrousí za kulturou. Tentokrát jsem byla vytažena na dvě výstavy, na které se mi až tak nechtělo. Naštěstí lenost u mě vítězí jen zřídka (Ticho tam na hnoji! :)). Zrovna vánoční období je obzvláště příhodná doba k připomenutí si tvorby Theodora Pištěka. Vždyť je téměř nemožné nenarazit při listování TV stanicemi na Popelku. Kostýmy vytvářel i pro světově významnější projekty, za jeden dokonce obdržel Oskara. Schválně za který? :) Nebudu svoje vykecávání dnes protahovat, protože lépe o panu Pištěkovi napsali a natočili jiní, takže více hledejte zde.  Ještě vás upozorním, že výstava končí 6. ledna. Rozmýšlejte rychle, zda si ji opravdu chcete nechat ujít. Studenti do 26 let mohou uplatnit slevu 50% ze vstupného a slibuji, že svých 60 Kč nebudou litovat.

Druhý v pořadí byl Stanislav Kolíbal a jeho Jiný svět. S Kolíbalem jsem se poprvé setkala U Salvátora při odhalování plastiky zhotovené na motivy jedné z jeho kreseb.

V případě Kolíbala se nejedná o retrospektivu, spíš o zmapování jeho těžce přístupné tvorby 60. a 70. let, která je většinou v majetku autora nebo soukromých osob.
Nemůžu říct, že by tento autor byl vysloveně zábavný. Neustále se mi s ním v hlavě asociuje výraz disturbing. A to používá jen čistě geometrické motivy! Osobně mám ráda hrátky s geometrií a ještě raději, když se jedná o základní tvary. Kolíbal se v tomto období vyjadřuje skrze rozrušení symetrií, jejich vzdalování se či přibližování se k dokonalosti. Jednoduchost na povrchu skrývá uvnitř hluboce filosofický motiv a je krásné, že není vůbec těžké ho odhalit. Člověk by na první pohled neřekl, co za poselství může nést takový "narušený tvar", ale po čase mu to přijde neuvěřitelně logické, jednoduché a krásné. Velmi jsem ocenila připojené komentáře vybrané ze soudobých katalogů, které podle mého názoru dobře ilustrují Kolíbalovou hlubokou motivaci k tvorbě tohoto typu.
Vím, že kdybych si některé z jeho děl měla doma, neustále by přitahovalo mojí pozornost. Proto si myslím, že u Kolíbala na výstavě rozhodně neusnete, i když je strohá a velmi věcná. Byla by obrovská škoda si nechat si takovou podstatu obnaženou až na kost ujít.
Tedy hned po návštěvě u Pištěků spěchejte za Kolíbalem, zavírají totiž na den stejně a i pro pokladní si můžete nachystat totožný obnos.

PF 2013

Celkem dlouho jsem přemýšlela, co vlastně napsat, když "nečekaně" nastal kromě konce světa i konec roku. Letos budu raději stručná. Silvestr s Novým rokem jako důvody ke slavení neuznávám a potěšilo by mě, kdyby vůbec nebyly. Cožpak v těch dvou dnech něco výjimečného končí a něco zase začíná? Je dobrá motivace začít či přestat něco dělat jen proto, že se v kalendáři sešla jednička s jedničkou vedle sebe? Ještě nějaká řečnická otázka, na kterou jsem zapomněla?

Letos si nemám na co stěžovat, v podstatě všechno se mi povedlo. Co se skrývá za výrazem všechno, nebudu vypisovat. Mnozí z vás byli přímo u toho, ostatní bych akorát štvala.

Nejvíc jsem vděčná za ty, co u mých úspěchů byli. Ti, co nebyli, jsou ale v příštím roce o to víc vítáni! Snad jsem i já byla některým z vás užitečná. Nemůžu vám slíbit, že příští rok bude pohodový, stejně ho mnohým z vás ani pohodový nepřeji. Vždyť by to byla děsná nuda! Pokud ho i přes můj argument ze srdce klidný mít chcete, tak doufám, že se vám vaše tužba vyplní.

Většina ne/štěstí v nastávajícím roce leží zase na nás a jak my si vybereme ho vnímat. Mám snad jen jedinou radu, kterou se mi podařilo v uplynulém roce ověřit v praxi. Užívejte si i věci, které považujete za samozřejmé a starejte se o sebe navzájem. Všechno vyslané do světa se vám jednou kruhem vrátí. Tak doufám, že to pro mnohé v roce 2013 budou kružnice s malým poloměrem. :)

PS: Je jistá možnost (a přejte mi ji, prosím), že v příštím roce nebudu mít tolik času se se všemi individuálně scházet, ale neznamená to, že na vás kašlu. Jen spolu budeme řešit to opravdu podstatné a já nezapomínám ani na lidi tak moc, jak bych si někdy přála. ;)

PS2: Prosím, opravujte mi chyby v příspěvcích. Nacházím spousty překlepů a pravopisných/významových nesmyslů při každém dalším přečtení téměř jakéhokoliv mého příspěvku a nevěřím, že si jich nikdo z vás nikdy nevšiml.

Atlas mraků

Na matfyzu byste na oboru Meteorologie skutečně zkoušku z mraků dělali a museli byste si prostudovat poměrně tlustý atlas. Naštěstí tím tady nikoho trápit nebudu.

Atlas mraků je kniha, která jistě spoustě knihkupců teď o vánocích dělá velkou radost, protože její filmová adaptace byla skvěle načasován na počátek vánočního nákupního šílenství. Knihy teď čtu trochu jiného žánru, proto ani o ní se tu nic nedozvíte. Takže už zbývá jen film.

Atlas mraků je výjimečný film už jen tím, že jsem na něm byla v kině dvakrát. Nepamatuji si, že bych kdy byla na komerčním promítání jakéhokoliv jiného filmu víckrát než jednou. V případě Atlasu to však byl ein Muss! Atlas je založený na jednoduchém konceptu: kombinuje různé příběhy, které jsou spolu provázány hned na několika rovinách. Nezní to nijak zvlášť originálně? Ale sakra je, protože Wachowští se nebáli dokonce každý příběh vyprávět jiným stylem, i když kamera naštěstí zůstává stejná, takže při jednotlivých přechodech nedochází ke ztrátě pocitu kontinuity. Jeden z příběhů je komediální, jeden sci-fi, další postapokaliptické fantazo sci-fi, jeden detektivní, jeden romantický a jeden lehce cestopisný. Když se jedničky sečtou, vyjde šest. Šest příběhů za jednu cenu. 

Zmínila jsem propojení příběhů, které je několikavrstevnaté a současně smysluplné. Zavřou se dveře v jednom příběhu a najednou se otevřou v jiném. To nezní nijak komplikovaně, i když někteří čeští kritici s tím měli problém. Dle mého názoru jsou přechody jednotlivých linek veskrze mistrovské a je to jedna z mnoha devíz tohoto filmu. Příběhy spolu samozřejmě souvisí dějově, tzn. konání kohosi v minulosti ovlivní konání kohosi jiného v daleké budoucnosti. Dochází k tomu ale vždy stylem, jakým by si to minulý člověk nikdy ani v nejdivočejších snech nepředstavil, a to je některé postavy mají velmi divoké. Další propojení je herecké. Hodně diskutovaným aspektem filmu jsou samotní herci, z nichž většina ztvárňuje různé postavy několika z příběhů, které v některých případech dokonce patří k odlišným etnikům nebo dokonce pohlavím. Bylo zábavné rozpoznávat jejich jednotlivé role a stejně jsem ani u jednoho neodhalila všechny.

Samozřejmě dostat do jednoho tříhodinového filmu šest příběhů vyžaduje určitou zkratku, která je v Atlasu vizuální, tzn. hudební skladatel vypadá přesně jako archetyp hudebního skladatele s vlasy trčícími do stran, nacistický hudební skladatel vypadá jako zavalitější Hitler, komický stařík vypadá na první pohled prostě komicky, reprezentant konzervativních mravů vypadá jako Abraham Lincoln, v 70. letech 100% obyvatelstva nosilo zvonáče a upnuté roláky, akorát sexy fyzik z Cambridge se jim tak úplně nepovedl. ;) Avšak bez toho by tak komplexní příběh nebylo možné podat širšímu publiku, nebyl by tak krásně výpravný a nakonec bych se ještě musela na něj vydat do kina potřetí. :)

Doufám, že vy se na něj vydáte aspoň poprvé, protože pro mě je Atlas Mraků nejlepší filmový zážitek roku 2012 a v nejmenším se nebojím, že by ho o prvenství mohl okrást nějaký Hobit.

PS: Jde říct ne takovému koťátku?

PS2: Jen nebýt té astronomovy noční můry úplně na konci!

Dotýkati se nebe je zakázáno!

V Portugalsku jsem konečně viděla moc příjemný francouzský film Nedoktnutelní, který mi v kině utekl, ale dobře zapadá do adventní atmosféry. Na ději není moc co spoilerovat, proto si to tentokrát dovolím. Nechutně bohatý kvadruplegik hledá nového ošetřovatele. Náhodou si k němu pro formální razítko pro úřad práce přijde asertivní černoch, jehož sociální prostředí by se dalo popsat jako jakékoliv kromě aristokratického. Určitě už tušíte, že nečekaně práci dostává a kouzelně vysvobozuje Phillipa ze skleněné klece. Rozjíždí se sled neuvěřitelných scének a gagů, jaké by se nepohyblivému vozíčkáři se zženštilými pečovateli nikdy nemohly přihodit.
Ve filmu neuvidíte, jak Jarek Nohavica pěkně zpívá: "spoustu malých dní" v životě zazobaného kvadruplegika. Na druhou stranu ani na chvíli nezapochybujete, že byste si kdy chtěli s Phillipem vyměnit místo. Jde o typickou ukázku filmu s poselstvím: "Nemožné je jen to, co si sami určíme." Všechno je v tomto filmu jistě aspoň trošku přehnané a idealizované, i když se jedná o případ inspirováný skutečnou událostí, ale já jsem se (notně posilněná sangríou :)) skvěle pobavila a rozhodně se jedná o třídu lepší film než většina romantických komedií, které nás v příštích týdnech netrpělivě očekávají.

Nakonec už mi zbyl jen trailer.

Přeji pěknou zábavu při dlouhých zimních večerech!

Ďábel nosí velikost M

Pátek = kino = James Bond = zažít Skyfall volným pádem.
V posledních ztvárněních pan J.B. v podání pana Craiga vyspěl.
Přestal cucat protřepané Martiny.
Pochopil, že láska agentům nekvete.
Teď konečně zestárl.

Přesedlal na Heineken.
Dramaticky si začal prohlížet krajinu.
Nasekal dost chyb.
Nenechal si ukrást srdce šťavnatými děvami.
Za protivníka si vybral pořádného Jokera.

Postavil se minulostí.
Kruh se uzavřel.

My only friend, the end

6 let
12 balení náhradních nervů
1542 l čaje
1 mládí
5.2 kg želatinových bonbónů
121 l kávy
2 obědy v menze
1 pobyt v nemocnici
1 podivná vyrážka
1 vztah, nebo možná 2
1 kousanec od štěnice
5,453,552 sprostých slov
------------------------------
THE  END

A hlavně nejhlavněji několik skvělých přátel, několik přátel a spousta dobré zábavy, která moje papíry na poznámky poznamenala stejně jako mě. Varuji předem, že pro nezasvěcené tento příspěvek asi nebude moc zajímavý, ale potřebuji ho napsat.
Od pátku jsem v podstatě oficiálně získala právo používat titul Mgr. výměnou za splnění podmínek kladených na magisterské studenty Jaderné a subjaderné fyziky z fakulty Matematicko-fyzikální.
A jaké to je?
Pořád divný, ale snad si na to někdy zvyknu.
Vůbec mi nepřipadá reálné, že k takové události mohlo v historii dojít. Vždyť snad ještě předevčírem jsem tvrdnula na přednáškách z matalýzy jako tvrdé epsilon a včera odpočítávala s Tomem a Martinem minuty do konce přednášky z Kvantové mechaniky.
Tímto bych chtěla vzdát hold (ano konečně ten s d!) nejenom mojí rodině, která musela snést nejednu horkou chvilku, když mi něco nevycházelo nebo jsem něčemu nebyla schopná přijít na kloub, ale i všem ostatním, kteří mají velký podíl na úspěšném finiši. Pokud tento příspěvek právě čtete a myslíte si, že mezi tuto skupinku patříte, pak si myslíte správně.
Poslední rok byl poměrně nabitý, o což mi vlastně i tak trochu šlo. Potkala jsem spoustu zajímavých a inspirativních lidí, vyzkoušela si jiné role než fyzikální, které mě opravdu bavily a nakonec jsem se naučila mnohem efektivněji nakládat s časem. Jsem moc vděčná za všechno. Za cestu do Indie, za uběhnutí maratonu, za dopsání diplomky. Jsem šťastná za konec a zmatená jako nikdy před tím.
Kam mě vítr zavane?
Do Lisabonu určitě, do Nepálu snad a pak vzhůru do práce?

Prostě dík!

We run Czech... Budweis!

Rychle, rychle, dokud si ještě všechno pamatuji. Přiznám se, čekala jsem spíš standardní závod, protože první ročník většinou slouží k vychytání chyb. Budějovice i Budějovičáci se ale předvedli v nejlepším světle. Toalet na krásném náměstí Přemysla Otakara da second byl dostatek a byly v lepším stavu než ty placené v OC Merkur a navíc přidaná umyvadla, no co víc si člověk mohl přát? Počasí se akorát na večer umoudřilo a poskytlo všem ideální podmínky pro podání co nejlepšího výkonu. A musím říct, že všichni se o ně opravdu snažili. Bylo příjemné slyšet šumět Béďovu Vltavu a pro jednou vybíhat jen 28s za elitou, oběhnout si náměstí a zmizet v uličkách starého města. Trať byla pěkně vybrána, terén byl akorát mírný bez velkých stoupaček. Občerstvovači nás aktivně občerstvovali. Organizátoři, policisté (!) i spousty okolostojících naplno povzbuzovali po celou dobu závodu.
Přiznám se, že na 12 km jsem měla velkou krizi a když mě míjel vysněný vodič na 2 hodiny a mizel někde v nenávratnu, žaludek se vzpíral pokusům o umravnění a o zbytku zažívací soustavy snad bude taktnější pomlčet, propadla jsem zoufalství a chvíli dokonce přemýšlela, že to vzdám. Nakonec jsem se ale díky všem běžcům a fanouškům okolo kousla a snažila se nebojovat s tratí ale sama se sebou a nějak se na ten 13. km dostat. Nebudu vás napínat, dostala jsem se, pak i na 14., kde se mi poštěstilo vidět některé čerstvěji vypadající tváře běžící v protisměru, i na 15., kde už jsem žíznivě pokukovala po občerstvování, což mě nakonec dotáhlo až do kilometru číslo 16. Tam jsem věděla, že už to dám. Naděje na čas pod 2:00 sice byly v nenávratnu, ale najednou to nějak šlo, začala jsem všechny dobíhat a když se přede mnou vynořila cedule s číslem 19. cítila jsem se skoro v cíli, jenže 20. byla zase nějak proklatě daleko, ale i tu jsem nakonec minula a pak už najednou zbývalo sladkých 800m do cíle, to jsou jen 2 stadiony! To je přece brnkačka. Ještě poslední povzbuzení od paní policistky a konečně zpátky na náměstí. Medaile. Staniol. Pití. Banány. Pomeranče. Gratulace. :)
A gratulovat bylo k čemu. Osobák 2:03,16 i přes zanedbaný trénink opravdu potěšil.
Takže díky všem organizátorům i perfektním fandům, uvidíme se zase příště!