úterý 30. července 2013

Letní filmové zavařeniny – podruhé

Druhý tip by klidně mohl mít podtitulek: "nejfrancouzštější film všech dob aneb víno, ženy, zpěv."

Celoživotní přátelé čelí poslednímu životnímu dilematu, kde spokojeně dožít své poslední roky. Ústavy, i když s líbivou fasádou, moc důstojnosti nenabízejí a tak přijdou s návrhem: Co kdybychom žili společně?

A jelikož je léto –> co ještě děláte u internetů? –> tak film jenom otaguji:
> největší hvězdy francouzského filmu,
> dobré jídlo,
> fotograf,
> dialogy tak_akorát_dlouhé,
> trocha erotiky,
> příjemný humor,
> vzhledem k žánru zvládnutý konec,
> Francie.




úterý 23. července 2013

Letní filmové zavařeniny – poprvé

Horko. HORKO! HORKO!!! 
Takže tu mám první tip pro zavařené mozkové závity.

Terapie láskou nebo mnohem vhodnější původní název: Silver lining playbook.

Kdybyste viděli to, co musel dějepisář Pat, pak byste se možná pomátli také. Snad jen upřesním, že je v tom zapletena Patova žena, sprcha a ošklivý stařík. Pat nakonec vydrží 8 měsíců nařízené psychiatrické léčeby díky vidině, že se mu podaří získat Nikky – teď již ex-manželku – zpět.
Patovu šílenství se člověk přestává divit, když poznává jeho rodiče. Otec je fanatický fanoušek místního klubu Eagles a celá rodina v podstatě žije jen od jejich hry k další. Když se nad tím zpětně zamyslím, vlastně nikdo v Patově okolí není úplně normální a tak se na jedné společné večeři seznamuje s další výrazněji vyšinutou osobou – závislačkou na sexu Tiffany.
Nebojte se nic, o sex naštěstí moc nejde, i když se samozřejmě Tiff musí ze všeho vypovídat.

Silver lining playbook je příjemná jednorázovka na letní večer. Vyniká tím, že není z laciné americké produkce se silikonovými herci a že postavy se drží svého šílenství konzistentně. Občas až tak, že by je člověk rád něčím praštil, aby se probrali k normálnímu životu. Všechny tyhle dobroty jsou zality kvalitními dialogy, kterých je hodně a jsou poměrně výbušné. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl celý styl konce, který zajel do vyjetých kolejí žánru. Jinak by se totiž mohlo z popisku filmu klidně vymazat slovo romantická komedie.



sobota 29. června 2013

Co mě naučil běh – potřetí

Co mě nedávno naučil život o běhání.

> Něčemu neuteču. Když nevím, jak se mám k věci postavit, jdu si radši zaběhat. Snad už jsem si z toho vybudovala instinkt. Když se někde jako obvykle ztrapním, mám opravdu potíže se a místě neotočit a neutéct. Většinou nakonec uteču i když o pár hodin později, než je mi milé. Takže když mě někdy uvidíte, jak někam zběsile utíkám, možná nespěchám někam, ale utíkám od něčeho. A i když tenhle svět má běžce celkem rád, pořád je spousta věcí, od kterých se utéct nedá a člověk se jim musí postavit jinak. Ale aspoň se mi pak lépe usíná.

> Všeho moc škodí. Dokonce i běhání, utíkání a vůbec přesouvání se odněkud někam. I naše nosná soustava, sebevíc geniálně vytvořená, snese jen omezené množství a tak je na čase vyrazit třeba do bazénu. Počasí tomu sice moc nepřeje, ale musíme se všichni přemoci, jinak se v tom dešti opravdu utopíme.

> Jsem vděčná. Ani se nemusí všechno... se nedařit, ale i já mám dny, kdy štvu sama sebe svojí neschopností udělat nebo naopak neudělat něco nebo nic. A pak se jdu někam protáhnout, abych bytí dala vůbec nějaký smysl, a často při tom míjím staříky o holích, co se sotva belhají. Většina vypadá, že mi aspoň potichu z duše fandí. Tak občas běhám i za ty, co nemůžou.

> Nikdy nejsem dost připravená. Plány jsou hezká věc, ale časem zjistíte, že jsou to jen plány v plánech jiných plánů a někdy do nich vlezou ještě jiné plány od jiných pánů. Takže pokud je příprava  dokonalá, je to zázrak. Co s tím? Prostě se s tím smířit, zatnout zuby a nějak se s tím poprat. Nedoporučuji teď nikomu si hned stoupnout na start maratonu, když v kuse uběhl maximálně 10 km, ale když se vám občas nepodaří se přichystat podle představ, berte to jako výzvu, při jejímž zdolávání se můžete leccos naučit. Třeba i kdybyste to stihli, bylo by to málo nebo naopak příliš mnoho.

A tak doufám, že bude pořád před čím utíkat, snad se díky tomu aspoň někam posunem.





neděle 2. června 2013

Silva Nortica Run 2013

Aneb jak to dopadá, když se v pondělí začnete po okolí pídit, jestli se o víkendu nechystá něco zajímavého. Shodou okolností jsem se tak ještě vecpala na podnik, kteří mnozí běžci považují za nejkrásnější běh sezóny: Silva Nortica Run 2013. Často se s "mnohými" neshodnu, ale tentokrát měli pravdu!

Je to legrační, protože letos jsem před létem vlastně žádný závod běžet ani nechtěla. Nebyl čas se systematicky zabývat tréninkem, navíc jsem se pořád necítila na 100% v konvici. Pak jsem si vzpomněla na rčení, že závod je nejlepší trénink. Navíc když jsem měla odvoz, ubytování i dobrou společnost předem zajištěnou, nešlo odolat.

Nakonec jsem si zaběhla půlmaraton mnohem lépe, než jsem čekala. Vyrovnala jsem si totiž osobák ze silnice, takže forma tam asi trochu je nebo už pro mě hrál i fakt, že mám nějakou zkušenost. Počasí v Novohradkách se statečně drželo bez deště nejdéle z celé ČR a zataženo bez veder je pro běh právě více než ideální. Cestou jsem se stihla pokochat zvlněnou lesnatou krajinou, výběhy na políčka, kde spokojeně přežvykovaly ovečky, příjemným Tereziiným údolím s vodopádem, akorát poslední úsek městem byl už trochu úmorný. Půlmaratonská stezka je ještě ze všech nabízených tratí nejmírnějším, i přesto stály poctivě každých 5 km občerstvovací stanice s ionťáky, vodou, banány, pomeranči a občas dokonce i gely. Maratónci i ultramaratónci si do kopců zafuněli mnohem více než my, lemry krátkotraťové, takže jejich výběr občerstvení byl ještě mnohem širší. Po silničních masovkách byla Silva skvělá změna. Po 5. km jsem si připadala už docela odrovnaná, přesto mi závod pocitově utekl podezřele rychle.
Večer jsem si pak ještě užila fajn večírek, kde jsem potkala spoustu zajímavých osobností motajících se kolem českého vytrvalostního běhu. Silva Nortica je prostě dokonalá víkendovka a jsem víc než ráda, že jsem se nakonec odhodlala se jí zúčastnit.

Až nebudete vědět co by, objevujte letmo Novohradské hory! Třeba příští rok to tam bude vypadat zase takhle:

(Foto ukradeno od p. Jiráčka z roku 2012.)

Já si tento běh připisuji na seznam akcí, kam se chci rozhodně někdy vrátit.

PS: Určitě nikdy nezapomenu na moment, když doběhl první ultramaratonec – Daniel Orálek – a celá hala mu spontánně zatleskala. Leccos to vypovídá o celé akci a kolektivu, který se kolem ní už pravidelně schází.

pátek 24. května 2013

Noční vlak do Lisabonu – Pascal Mercier


Noční vlak do Lisabonu si zaslouží samostatný článek a ještě to bude málo. Knihy, které jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, byly až na jednu výjimku výborné, ba skvělé, dokonce mě každá z nich svým způsobme “dostala”.
Neuměla jsem si tak sama představit, že spisovatelské mistrovství se dá ještě někam posunout za ověřené klasiky.
Nejsem úplně člověk best-sellerů a nejnovější literatury obecně. Čtu takové knihy jen zřídka, většinou jen v cizím jazyce, který si zrovna chci procvičit a výhradně na doporučení člověka či osob, jejichž styl mi nějakým způsobem imponuje. Už dlouho jsem nebyla tak šťastná, že jsem novinkám neřekla ne úplně, i když je to v přímém rozporu s přístupem, který se teď snažím do svého života zavádět. Možná je to důkaz toho, že u mě nebude fungovat. Že jsem člověk, co neumí zfleku vyjmenovat svoje špatné a dobré vlastnosti, protože vždy záleží na situaci. Někdy může lež, přetvářka, neschopnost začít či dokončit věc v kombinaci s prachobyčejnou leností člověka zachránit od zbytečných nepříjemností vedoucím až ke katastrofám. Stejně tak vysoce ceněná upřímnost může nesnesitelně zraňovat, či dokonce zabíjet. Možná jedině pozitivní vlastnost je moudrost, ale stejně jako je dokonalá, tak je nedosažitelná a ve finále spíš radost ze života bere, než dává.
Ale raději se zase vrátím zpět ke knihám.

Čím je kniha lepší, tím hůř se mi paradoxně sdílí moje pocity z ní. Mám dojem, že moje neohrabané věty nemohou vystihnout autorovo mistrovství a už vůbec se k němu nemohu ani vzdáleně přiblížit. Pokusím se o to, i když s výsledkem nebudu nikdy spokojena. Děj načrtnu co nejskromněji, protože z nějakého důvodu se mi tentokrát vyloženě příčí se o jeho popis vůbec pokoušet, ale budiž.

Gregorius, Papyrus a Mundus jsou jedna a tatáž osoba – postarší učitel klasických jazyků na bernském gymnáziu. Muž s výbornou pamětí, uchovávající v hlavě celou Odysseu i Illiadu, hebrejskou bibli a spoustu dalších článků i glos týkajích se starých textů. Jedno z nejabsurdnějších a nejkratších setkání s mladou Portugalkou na Kirchfeldském mostě a další náhoda v podobě neuvěřitelně zajímavého portugalského textu, který si poté obstará, ho vytrhne ze světa, který je mu intimně pohodlný. Mundus sám sebe odsoudí k nelehké cestě do Lisabonu. Rozhodně se pátrat po osudu charismatického Amadea de Prado – autora knihy, jehož sebrané myšlenky profesora neskonale fascinují. Tím zasahuje do bohatého světa lidí, kteří tohoto génia obklopovali, a současně ho tato střetnutí nesou blíž k sobě samému.

Francouzštinu používala bez zadrhávání a její akcent měl ospalou eleganci Portugalky, která bez potíží mluví francouzsky, aniž by třeba jen na okamžik opustila vlastní řeč.
Chtěla vědět, kdo Gregorius je, když před něj nejdřív postavila hrnek kávy, nikoliv strojenými pohyby pozorné hostitelky, nýbrž střízlivými, nevyumělkovanými pohyby někoho, kdo prakticky dělá, co je potřeba.
Gregorius vyprávěl o španělském knihkupectví v Bernu a o větách, které mu knihkupec přeložil. Z tisíce zkušeností, které učiníme, zformulujeme do slov nejvýš jednu, citoval. Mezi těmi němými zkušenostmi jsou skryty i takové, které našemu životu nepozorovaně propůjčují tvar, barvu a melodii.
Maria João zavřela oči. Rozpraskané rty se zbytky puchýřků po horečce se neznatelně roztřásly. Zabořila se trochu hlouběji do křesla. Její ruce sevřely koleno a pak zas povolily. Teď nevěděla, kam s rukama. Víčka s temnými žilkami se chvěla. Dech se jí pomalu zklidňoval. Otevřela oči.
“Vy jste to slyšel a utekl ze školy,” řekla.
“Utekl jsem ze školy a slyšel to,” opravil ji Gregorius.
Usmála se. Podívala se na mne a darovala mi úsměv, který přicházel z  dalekých stepí bděle žitého života, napsal soudce Prado.

~~~

A jsme rozprostraněni nejen v čase. I v prostoru se přesahujeme daleko za to, co je viditelné. Zanecháváme něco z nás za sebou, když opouštíme nějaké místo, zůstáváme tam i když odjedeme. A exitují v nás věci, které můžeme nalézt jen tak, že se tam vrátíme. Přibližujeme se k sobě samým, cestujeme k sobě, když nás monotónní klapání kol unáší vstřic místu, kde jsme urazili kus cesty našeho života, ať už sebekratší. Když staneme podruhé na nástupišti cizího nádraží, když slyšíme hlasy z ampliónů, čicháme nezaměnitelné pachy, tehdy jsme nejen dorazili k dalekému místu, nýbrž i do dálek vlastního nitra, do nějakého zcela odlehlého koutu v nás samotných, který – když jsme někde jinde – leží ponořen do temnoty a je neviditelný. Proč jinak bychom byli tak vzrušení, tak zcela bez sebe, když průvodčí vyvolává jméno nějakého místa, když slyšíme skřípění brzd a jsme pohlceni náhle se vynořivším stínem nádražní haly? Proč jinak by to byl magický okamžit, chvíle zcela nehlučné dramatičnosti, když se vlak s posledním trhnutím definitivně zastaví? Je to proto, že od prvních kroků, které učiníme na cizím, a přesto už ne cizím, nástupišti, znovu začneme život, který jsme opustili, když jsme tentokrát ucítili první pohyb rozjíždějícího se vlaku. Co by mohlo být více vzrušující než znovu začít přerušený život se všemi jeho přísliby?
            Je chyba, nesmyslný násilný čin, když se soustřeďujeme na tady a teď v přesvědčení, že tím zachytíme to podstatné. Důležitější by bylo pohybovat se jistě a uvolněně, s přiměřeným humorem a přiměřenou melancholií v časově a prostorově rozprostraněné vnitřní krajině, kterou jsme. Proč litujeme lidi, kteří nemohou cestovat? Když se totiž nemohou rozprostranit vnějškově, nedokážou se rozšířit ani vnitřně, nemohou se zmnožit, a tak přicházejí o možnost podnikat daleké výlety v sobě samých a objevovat, kdo jsou a čím jiným se též mohli stát.

Dílo jsem celé přečetla ve vlaku, v tom, co mě pravidelně nosí z Prahy domů, a v tom, kterým si v Praze krátím cestu podzemím. Nebylo to ale z mojí umanutosti, která za mnohými podobnými akcemi stojí, jinde jsem prostě na její četbu neměla absolutně chuť. Poslední větu jsem akorát spolkla, když zaznělo: “Dejvická, konečná stanice, prosíme, vystupte.”
Gregorius mě vzal s sebou zpět do uchvacujícího Lisabonu. Prado uhasil na nějakou dobu moji touhu po troše filosofie (i když tuším, že “opravdový” filosof by jeho kratičkými glosami možná pohrdl).
A všechny moje myšlenky točící se kolem této knihy si sedly.

sobota 11. května 2013

Ironický muž č. 3


Když se venku konečně oteplí, kinu i divadlu dávám vale, protože nic není lepší než pohyb na čerstvém vzduchu. Vždy se najde pár filmů, které mě donutí mojí mantru porušit. Iron Man 3 byl jedním z nich. Nemám pocit, že to bylo dobré rozhodnutí.
Nový železný muž se vám bude líbit jen pokud:
  1. Žerete Roberta Downeyho Jr., protože je opravdu v každém záběru.
  2. Máte rádi hodně akce a nevadí vám, že je hodně nepřehledná.
  3. Je vám jedno, kdo je hlavní záporná postava, stejně víte, že prohraje.
Nemohu říct, že by film neměl pár dobrých nápadů. Jejich neustálé omýlání, aby opravdu každý pochopil, co je kdo a kdo je co, však ubírá tempu celého filmu. Natahovaný začátek vyprávějící nám ságu o tom, že si pan Stark tentokrát svého protivníka stvořil v minulosti sám svojí neomaleností, mě ze sedadel nezvedla. Nakonec jsem stejně měla pocit, že by tak jako tak byl zlý, takže s ním člověk moc sympatií nesdílel.
Navíc mi přišlo, že na tak vysokorozpočtový film je tam trochu moc podivných kiksů:
  1. Stark se nebojí teroristů, proto jim dá svojí adresu. Teroristi normálně přiletí s vrtulníky až před jeho nádherný dům ve skále a vybombardují mu ho. Opravdu chytré. Dům (= Jarvis) má sám o sobě větší IQ než všichni účastníci zájezdu dohromady, čidla úplně všude a na všechno, ale nějak si včas nevšiml, že něco přilétá. Co na to říct?
  2. Druhou kráskou hned po Pepper je tentokrát geniální, na pohled zajímavá výzkumnice, která se zabývá samoopravovacími mechanismy biologických materiálů. Výzkum se jí ale trochu vymkl z rukou a některým lidem pomohla spíš do hrobu. Pořád jsem tedy čekala, kdy dostane šanci svojí chybu napravit, protože občas se (jakoby?) kaje. Zkráceně: nedostane. Je to v podstatě zbytečná postava. Takže se na ní moc nefixujte a víc se jí dívejte do výstřihu.
  3. Zjistíte, že asi nevíte, co je to ISDN, protože jinak se budete divit, jak ho ten pán chce vylepšit chozením na střechu a poštelováním čehosi, což má za následek zrychlené internety.
  4. Kdo si v dnešní době nechává na počítači videa typu: "Hahaha! Podívej se na mě. Já jsem ten nejzlejší člověk na světě!" Teda kromě největšího zlouna z Iron Mana?
  5. Hlavní zlouni jsou téměř nezničitelní, ale jednoho stačí ke smrti trošku přidržet a dorazit hláškou: "Tohle už nerozdýcháš." Druhého musíte sesmažit více a třetího nezabije ani rozplácnutí na miniaturní kousíčky. Že by taky existovaly různé verze?
  6. Jarvis řekne, že oblek unese 4 lidi. V pohodě jich unese více jak 2x tolik. Hm. Možná jsem jeho inteligenci značně přecenila. 
  7. K závěru použitá finta s autodestrukčním oblekem na hlavního záporáka nemohla/neměla fungovat, ale fungovala. Určitě sami přijdete na to proč.
  8. České titulky byly hororově mimo a to jsem na ně koukala velmi občasně.
Iron man na mě tentokrát působil jako věrně přenesený komiks na plátno kina. Bohužel už dávno víme, že takový přístup nefunguje. Když nad tím zpětně přemýšlím, tak většinu doby vlastně Mr. Stark čeká, až mu přiletí nebo se nabije jeho nejnovější oblek. Mezi tím utrousí pár hlášek nevyvážené kvality. Pak přijde delší, nepřehledná akce a když už konečně má člověk dojem, že by se dalo ze závěrečné scény něco vykřesat, tak se vlastně vůbec nic nestane.
Po závěrečných titulcích se dozvíme, že asi bude nějaké pokračování. Vůbec si momentálně nejsem jistá, jestli ho ještě chci vidět. Snad mě to přejde a na zklamání zapomenu stejně rychle, jako jsem zapomněla, co se vlastně stalo v Iron Man 2.
Moje rada na závěr: Radši si místo IM 3 pusťte Avengery. Méně Starka je někdy více.

This article was brought to you by Iron and Downton abbey.

sobota 27. dubna 2013

Update

Svět se zase proměnil, takže je potřeba pár mých starších postřehů uvést na pravou míru.

1. Chlubila jsem se nákupy v Decathlonu a vy už můžete snadno taky. Ani nemusíte platit za letenku do Portugalska. Decathlon přišel totiž za námi do Prahy a sahá i po dalších českých městech. Takže ne že si teď všichni poběžíte nakoupit stejný trika a elasťáčky jako mám já. To bysme nebyli kamarádi. :)

2. Leonardo skončilo. ČRo už neposlouchám. Pro hudbu existují lepší platformy jako youtube nebo můj oblíbený grooveshark a zprávy neustále omýlané dokola mi nic nepřinášejí. Včera jsem poprvé na žádost mého přítele zapnula Plus, který Leonardo měl plnohodnotně nahradit, a po půl hodince jsem ho zase s nechutí vypnula. Sáhodlouhá úvaha na téma jmenování ústavních soudců, aneb jak to teď Zemanovi prošlo, ale příště už by nemuselo, mě opravdu nijak zvlášť nepozvedla. Odpověď na můj dopis už zveřejňovat nebudu. Nepovažuji to za slušné a stejně jsem se nedočkala ničeho, čím by stálo za to zabírat místo na internetech. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem poslechla svoje svědomí a aspoň se pokusila dát nějakým způsobem nesouhlas s ničením dlouho a dobře budované služby. Navíc jsem se dozvěděla, že i mnozí zaměstnanci Českého rozhlasu s přehnaně vojensky řízenou dikraturou svého ředitele moc nesouhlasí a podnikají protikroky. Doufám, že budou úspěšnější než my, posluchači, o které by přece mělo jít především.

3. Kromě běhu se teď po 10 letech docela intenzivně (= kdy je to jen možné) opět věnuji jezdectví. Začátky nebyly úplně jednoduché a ještě teď to občas trochu bolí, ale zlepšuji se. Snad. Proč jezdectví? Nevím. Kam moje paměť sahá, koníky jsem prostě zbožňovala. Možná za to může opakovaná četba Mayovek. Možná víkendové výlety s tatínkem na dostihy konané v blízkém okolí, kde jsem při sázení prohrála jen jednou! Možná mi to prostě jen nějak bylo dáno. Každopádně je to sport, který mě baví, i když učit mě – starého psa novým kouskům, není snadné. Na běh jsem ale nezanevřela, naopak zkouším ho s rajtováním kombinovat, protože když bydlíte vedle Divoké Šárky, nedá se jinak! Ale díky dlouhé nemoci i nešťastném pádu, při kterém jsem si na nějakou dobu pochroumala kotník, stojím opět na začátku. Docela mě těší, že 40 minut běhu v lehce šnečím tempu, jsem zvládla hned napoprvé a druhý den mě ani nic nebolelo. Držte mi, prosím, palce, aby mi neobvyklá dvojkombinace šla. Pěkné počasí mi snad pomůže se více věnovat i regeneraci, protože venkovní bazén mám teď také hned za rohem.

Doufám, že sluníčko pomůže i vám všem k lepší náladě, k plnohodnotně prožitým jarním dnům a dodá vám odvahu se vydat dál než kdykoliv před tím.